1. Student J.Z. Podpůrná síť okolo pacienta s chronickou bolestí

KDO JSOU PARTNEŘINa čí práva, hlas se hodláte zaměřit?
Chci se zaměřit na pacienta s chronickou bolestí. Uvědomuji si, že pacient propadá sítí odborné péče. V jeho vnímání bolesti se odráží Loeserův konceptuální model bolesti, podle kterého se pacient nachází se v tzv. 4. úrovni bolesti. Typické chování v této úrovni je zdravotním personálem vnímáno jako „stěžování si“, a je-li vnímáno personálem trpícím syndromem vyhoření, může vést k „obviňování“ pacienta. Odborníci mu nevěří, domnívají se, že přehání a zbytečně je obtěžuje. Sami se často cítí bezmocní a od vztahu s pacientem se vnitřně distancují. V chronicitě stavu tak vzniká začarovaný kruh. Dochází ke změně vnímání pacienta zdravotníkem tak, že pacient je vnímán spíše jako objekt než jako subjekt. Pacient má v takové situaci tendenci ke sdílení svého prožívání a osobního příběhu, v tomto systémovém kontextu se mu však nedostává vyslyšení, je mu pouze nabízena rychlá rada. Podle výzkumů je toto nejvýznamnějším faktorem, proč pacienti hledají pomoc alternativní medicíny.
Namísto zplnomocnění jsou pacientům předkládána řešení současného stavu jako analgetika a „pasivní terapie“ (MT, fyzikální terapie).
V reflexivním participativním partnerství s pacientem by proto měla vzniknout síť několika odborníků otevřených tomuto problému, ochotných mu naslouchat, společně se domlouvat a hledat, co pacient skutečně potřebuje. Síť by měla zahrnovat různé odbornosti zohledňující nejen zdravotní, ale i sociální a spirituální potřeby – např. lékař, fyzioterapeut, psychoterapeut, sociální pracovník. Zde vycházíme z Moseleyho bio-psycho-sociálního modelu péče o člověka a chronické bolesti.

Balíček MOTIVACE
Vlastní motivy rozdělím dle úrovní na intrapersonální, interpersonální a sociokulturní. Intrapersonálně chci především porozumět souvislostem a skrze pohledy ostatních členů skupiny se učit, jak pomoci tomuto člověku. Jejich různé úhly pohledu na problematiku považuji ze obohacující. Zajímá mně možnost nahlédnout i skrze pohledy jednotlivých odborností do složitosti a propojenosti různých faktorů vzniku chronické bolesti. Chci si také uvědomit vlastní emoce a názory skrze reflexivitu a sdílet i své obavy. Interpersonálně – vůči pacientům se chci naučit vidět souvztažnosti, zapojovat je a zplnomocňovat je do řešení, abychom se od sebe dokázali navzájem učit. Chci zmapovat tzv. největší a nejotevřenější bránu změny, o které pacient mluví. Chci se s ním i s ostatními partnery učit zvládat konflikty bez vítězů a poražených. Zdravotníci se mohou učit komunikovat s pacientem díky odstupu od své obvyklé role „opraváře“. Sociální pracovníci se mohou učit mapovat a vidět „red flags“ u pacientova zdravotního stavu. Tento postup může zapůsobit i jako prevence syndromu vyhoření participujících odborníků. Ze sociokulturního hlediska vlastně chci přenést know-how z oboru sociální práce a aplikovat ho v rámci fyzioterapie, což není v ČR příliš běžné. Chci tak přispět k překonávání dichotomie „my a oni“, role sociální pracovník vs. lékař vs. fyzioterapeut aj.
Věřím v kongruenci, a tedy určitou lidskost v každém z nás, pokud se do středu postaví „já, člověk, který je náhodou fyzioterapeutem“, a ne „já, fyzioterapeut“. Je to příležitost a výzva, ale zároveň také hrozba, pokud se to nepovede, zejména vnímáme-li jako hrozbu hierarchické nastavení ve zdravotnictví.

Balíček VLASTNÍ POZICE
Má pozice je silně ovlivněna zkušeností interprofesní spolupráce v magisterském programu, který studují jak sociální pracovníci, tak zdravotníci, včetně lékařů či psychoterapeutů, a společně se učí v atmosféře velké kolegiality a kreativity. Další vliv na mé chápání možností u této problematiky plyne ze studia supervize, které je postaveno na podpoře a rozvíjení reflexivity ve skupinách a týmech. Moje pozice je defacto trojramenná, jakožto student supervize, fyzioterapeut a člověk. Z pozice fyzioterapeuta na základě uvedených zkušeností rád buduji síť s dalšími odbornostmi. Díky studiu již zvažovaná skupina částečně vznikla a pravidelně se setkává při supervizích, které v rámci své supervizorské praxe vedu. V současné době se takto setkáváme půl roku a vidím to jako příležitost rozšířit setkání o sdílení zkušeností s péčí o společného pacienta. Téma chci též prodiskutovat se špičkovým odborníkem v oboru medicíny. Největší riziko vidím v časových nárocích a nemožnosti udržet účastníky motivované prostřednictvím finanční odměny. Na druhou stranu může být poskytovaná supervize rozšířena z mé strany případně i o individuální případovou supervizi u mých spolužáků. Další riziko vidím z hlediska zajištění citlivých informací o pacientce. Pokud s ní a o ní komunikujeme mimo zdravotnické struktury, musíme dodržet kritéria důvěrnosti. Tento bod vidím jako riziko, které chci ve skupině probrat.

Balíček KONTEXT
Pracuji v kontextu „hedonistického“ zdravotnictví, kde nejvyšším ideálem dle Váchy je člověk nesmrtelný a bez bolesti. Současný trend evidence-based vs. eminence-based, tedy terapie založené na důkazech vs. terapie založené na autoritách, tvoří rámec, který je proti inovaci a partnerskému přístupu. Zdrojem bariér mezioborové spolupráce jsou často naše profesní role. Od tohoto kontextu se potřebujeme emancipovat. Proto je důležité si připomínat cíl partnerství, tak aby „nevyšumělo“ a cílem se nestal konflikt. Možným pomocným vodítkem v rámci kontextu by mohly být i poznatky neurovědy osvětlující spojitost sociálního statusu a zdraví.

Balíček JAK TVOŘIT BEZPEČNÉ PROSTŘEDÍ?
Bezpečné prostředí vzniklo v rámci mojí výuky v magisterském programu, který dobře znám. Mezi jeho rysy patří stanovení si pravidel společně, setkávání na neutrální půdě, uvědomování a včasné pojmenování rizik a výzev, snaha o rozpouštění našich masek a rolí. Můžeme zvážit možnost přizvat externího supervizora, případně moderátora. Dalšími zdroji bezpečí může být vzájemné si připomínání motivace a dobrovolné účasti, respektování osobních mezí, stanovení dílčích cílů a termínů.

Balíček CO BUDE DÁL?
Důležité je stanovení si hranic a podoby očekávání, co budeme chápat jako úspěch. Nepojmenovaná očekávání se mohou stát brzdou, navíc by zde u chronického pacienta hrozil paralelní proces, jelikož jedním z faktorů chronické bolesti je i nepojmenované očekávání. Pokud budeme vycházet z vědy, pak ke zmírnění bolesti by mělo vést i samotné zplnomocnění pacienta. Tedy minimálně můžeme diskutovat o placebo efektu, který je dnes na úrovni mnoha předepisovaných analgetik. Dále lze očekávat, že když místo toho pojmenujeme silné stránky a nabídneme vhled do toho, co může pacient změnit, vystoupíme z určité cykličnosti péče. Očekávám vzájemné učení se mezi obory, předcházení vzniku soupeřících skupin, známých z vědy, které vznikají jen za účelem vyšší pravděpodobnosti obdržet grant, avšak pracují paralelně a výsledky nesdílejí. A v neposlední řadě očekávám budování kultury spolupráce a lidskosti.

Odkazy:
Butler, David Sheridan, and Moseley, G. Lorimer. Explain Pain. Kokosové ostrovy, Noigroup Publications, 2013.
ROKYTA, Richard a Cyril HÖSCHL, ed. Bolest a regenerace v medicíně. Praha: Axonite CZ, 2015. Axonite review. ISBN 978-80-88046-03-5.
VÁCHA, Marek Orko, Radana KÖNIGOVÁ a Miloš MAUER. Základy moderní lékařské etiky. Praha: Portál, 2012. ISBN 978-80-7367-780-0.