1. Laik nebo profesionál: Ti, jež jsou zasaženi veřejnou problematikou

V určitých kontextech jsme všichni potenciálně vyloučeni, marginalizováni a bezmocní. V mnoha případech (ne)jsme těmi odborníky. Z pohledu profesionála je důležité rozvíjet povědomí o historické (re)konfiguraci profesní identity a veřejného mandátu. Součástí tohoto povědomí je také zamyšlení se nad tím, jak historie ovlivňuje způsob celospolečenského vnímání a vnímání občanů jako potenciálních uživatelů konkrétních zdravotnických a sociálních služeb a jakým způsobem uznáváme životní znalosti a schopnosti "lajků.“ Při řešení takových složitých problémů, v situacích zranitelnosti, můžeme oslovit ty postižené, použít své hlasy a vyžadovat změnu. Složité problémy umožňují zapojení veřejnosti do politiky a umožňují je demokraticky řešit (Marres 2005).

  • Váže se k vyžadování a získávání sociální podpory/služeb stigma, nebo je to považováno za právo a nárok všech občanů?
  • Jak by to mohlo ovlivnit (demokratickou) praxi sociálních a zdravotnických služeb a jak s to řešit? 
  • Jaké jsou palčivé problémy, které vyžadují vytvoření oddané veřejnosti složené z aktérů z různých sociálních světů?

Případová studie (Belgie): Reflexivita v zastupování v participativní tvorbě politiky v rozvoji praxe proti chudobě: Historická perspektiva rétoriky aktivistických organizací pro obhajobu lidí žijících v chudobě

Historická studie rétoriky aktivistických (self-advocacy) organizací lidí žijících v chudobě v Belgii odkrývá nutnost uplatňovat reflexivitu při formování politiky a zastoupení v politické reprezentaci a rozvoji praxe (in shaping a politics of representation in policy and practice development) (viz Degerickx et al., 2022). Případová studie se zaměřila na to, jak se od 90. letech 20. století při tvorbě legislativy proti chudobě dostalo do popředí paradigma participace a rozvoj praxe sociální práce v Evropě, což znamená, že lidé v chudobě by se jako rovnocenní občané měli účastnit politických rozhodovacích procesů. Na základě historické případové studie byly vzneseny otázky, kdo se takových procesů skutečně účastní.  

Studie se opírala o soubor myšlenek francouzského filozofa Jacquese Rancièra, které představovaly teorie různých představ o participaci, identifikoval výzkum čtyři různá chápání participace, která se mohou objevit v sociální politice a rozvoji praxe sociální práce: (1) konzultace s důrazem na sběr svědectví lidí žijících v chudobě bez jejich zapojení do formulování kolektivních obav (collective concerns), (2) inkluze jako součást emancipačního projektu, jehož cílem je začlenit lidi v chudobě do společenského uspořádání, (3) konfrontace, v níž se angažují chudí a nechudí zainteresovaní, aby vedli diskuse o problematice rovnosti v procesu a v našich společnostech a (4) mobilizace v níž chudí a nechudí zúčastnění aktivně zapojují širší společnost do rozvoje politik a strategií boje proti chudobě. V současné době pracuje hlavní řešitelka tohoto výzkumu, Heidi Degerickx, jako koordinátorka organizace Síť proti chudobě (the Network Against Poverty) ve vlámsky mluvící části Belgie, kde se aktivně podílí na utváření této politiky participace a zastoupení. Centrální otázkou, kterou řeší ve vztahu ke každému z těchto přístupů je, zda participativní úsilí produkuje momenty demokracie, ve kterých skutečně dochází k přesunu moci, a které může vést k sociálně spravedlivější a rovnoprávnější společnosti. Následující výzva (a plea) byla vznesena pro „neznalou“ (ignorant) či reflexivní pozici aktérů sociální práce a sociální politiky: „dávat hlas“ nestačí a politická participace potřebuje vytvořit organizační a institucionální podmínky pro, a s lidmi žijícími v chudobě. To vyžaduje otevření demokratického prostoru, ve kterém jsou přijímány hodnoty rovnosti a nesouhlasu, tak jako uvědomění si složitosti a nejistoty takovýchto participativních přístupů.