5. Jak chápeme participaci

Participací rozumíme rovnost v mocenských vztazích v situaci rozhodování. Participativní přístupy kladou na odborníky nárok, aby se na sociální problémy dívali z perspektivy druhých, včetně uživatelů služeb, a nevnucovali jim svoji vlastní konstrukci problémů. Vnucováním vlastní perspektivy, například na to, jak dochází k marginalizaci, je totiž uživatelům upírána možnost uplatnit vlastní aktérství.

Odborníci naopak mohou působit jako spojenci uživatelů služeb při identifikaci, definování a řešení jejich problémů a obav. 

Řešení sociálních otázek není technická záležitost a výsada „odborníků“ – znamená to polemizovat, riskovat a řešit konflikty. Pokud v tomto procesu uznáme existenci rozporů a chyb, umožníme tím sdílení odpovědnosti mezi různými odborníky a uživateli služeb. 

A když nastolujeme otázky v atmosféře důvěry mezi zúčastněnými aktéry, umožňujeme tím posouvat zažité významy a řešení směrem k novým mocenským konstelacím a spravedlivějšímu rozdělení odpovědnosti.

Participace není hodnotou sama o sobě, ale musí být spojena s demokratickými hodnotami a cíli, které je třeba dohodnout a ozřejmit se všemi partnery a reflexivně aplikovat na danou situaci. 

Vysoce normativní přístup může snadno způsobit nedorozumění a zneužití participace, jak je široce popsáno v literatuře (Beresford, 2010; Roets et al., 2012; Adams, 2017). Hrozí zde, že se participace stane:

  • „tokenistickou“ (Beresford, 2010), kdy „uživatelé služeb fungují spíše jako pěšáci než jako průkopníci“ (Roets et al., 2012),
  • „pouze ad hoc a nekonzistentní“, kdy je uživatelům služeb odepřena možnost vyvodit si z této zkušenosti vlastní závěry a proměnit ji v okamžik celoživotního učení (Schön, 2016),
  • „více rétorikou než realitou“, a tudíž bez jakýchkoliv patrných důsledků (Adams, 2017),
  • pouhým „módním slovem“, které naplňuje jen povrchní kritéria, aniž by se dotklo otázek mocenských nerovností (Cornwall & Brock, 2005),
  • „reprodukující podřízenost, podřadnost a bezmocnost“ v důsledku absence otevřeného a kritického řešení otázky moci v pomáhajících vztazích (Boone et al., 2019),
  • „novou tyranií“ legitimizující neoprávněné uplatnění moci (Cooke & Kothari, 2001) při tvorbě sociální politiky a rozvoji praxe sociální práce.