Výstup 3 (český text)

Na začátku 20. století Simon Nelson Patten (1855-1922), ekonom, který vytvořil pojem sociální práce, definoval případovou sociální práci jako „marný boj proti nemožnostem“ (vain struggle against impossibilities), protože její schopnosti řešit sociální problémy byly omezené. Jiní, jako Flexner (1866-1995), se ve stejném časovém období vyjádřili k tomu, že sociální práce není skutečnou profesí, jako například lékařská profese, protože sociální práce nemá žádné skutečné vzdělávací programy a žádný jasný metodický přístup. (Austin, 1983). V průběhu 20. století až do současnosti stále přetrvává otázka Pattena a Flexnera, zda by praxe a vzdělávání v oblasti sociální práce mohlo vést ke zlepšení jejího profesního statusu tím, že se zaměří specificky na individuální a psychosociální, spíše než strukturální, sociální problémy, nebo zda je možné tohoto dosáhnout tím, že se zaměří obojí.

Důležitým tématem této debaty je boj o uznání sociální práce jako autonomního oboru a profese. Tento boj za uznání autonomie a statusu profesionální sociální práce však vždy znamenal riziko, že sociální práci povede k individuálně orientovaným a konzervativním myšlenkám spíše než ke kritické sociální analýze sociálních problémů v našich společnostech,  jak se tyto problémy promítají (intervene) do životů uživatelů služeb a jak je můžeme vyzívat ke změně a měnit (challenge and change). Odborníci (scholars) proto nabádají k nezbytné paradigmatické otevřenosti sociální práce jakožto demokratické profese, aby bylo možné utvářet vztah mezi jednotlivcem a společností a tím zachovat „společenský mandát“ sociální práce (viz Lorenz, 2016; Garrett, 2021). 

Oceňování nejednoznačnosti (ambiguity)

Pozornost věnovaná této kritické a reflexivní roli sociální práce naznačuje, že sociální práce by si měla své údajné „nedokonalosti“ cenit, raději než ji překonávat. Sociální práce nemůže „vyřešit“ sociální problémy z důvodu jejich komplexnosti a systemického propletení. Tím je však každá odpověď na sociální problémy neúplná a přináší další problematiky, zároveň musí zůstat odhodlána kriticky zkoumat (challenge) sociální problémy a konstruktivně se angažovat a zaměřovat se při těchto procesech na sociální spravedlnost. Přijetí této nejednoznačnosti se vztahuje k uvědomí, že sociální práce je limitovaná a smysluplná zároveň: limitovaná, protože sociální práce nikdy nebude schopna vyřešit sociální problémy, se kterými je konfrontována, ale smysluplná, protože sociální práce může skutečně podporovat a vyjednávat (mediate) v situacích jednotlivců a rodin a zároveň participovat ve veřejné a demokratické diskusi týkající se těchto sociálních problémů v našich společnostech, což by mohlo vést k sociální změně směrem k větší sociální spravedlnosti. Tato orientace je klíčovou charakteristikou kritické a demokratické sociální práce. Potřebujeme sociální práci a sociální pracovníky, kteří vidí tuto nikdy nekončící úlohu, a přitom zůstávají odhodláni otevírat nové otázky. Kladení otázek týkající se limitací existujících „řešení“ může být důležitější, než odpovědi z oddělené (objektivní, detached) pozice. V této perspektivě nese kladení otázek potenciál k posunutí významů považovaných za samozřejmost (taken-for-granted meanings) a odkrytí nespravených skutečností, sociálních nerovností a mocenských vztahů v našich společnostech a tím tyto otázky transformovat na provokativní problematiky (Roose et al., 2013). To se vztahuje k sociální práci, která je zapojena do permanentní reflexe významů „sociální“ v sociální práci (Bouverne-De Bie et al., 2014). V tomto ohledu tedy nemůžeme očekávat, že sociální pracovníci budou hrát Super-hrdiny nebo Bohy ve strojích (Deus ex Machina), kteří ovládají všechny potřebné dovednosti k rozvoji praktik sociální práce, které ‚fungují‘, nýbrž potřebujeme tuto nejednoznačnost přijmout a přemýšlet o rizicích a chybách.

Rizika a chyby

Klíčovou otázkou je, zda existuje otevřenost, která by umožnila se v dialogu s uživateli služeb zabývat riziky a děláním chyb a vedla by ke vzájemnému učení se. To je výzva, zejména v současném kontextu politického klimatu, jehož cílem je předcházet a eliminovat rizika a chyby, bez ohledu na širší strukturální omezení, ve kterých uživatelé služeb žijí, což je aktuální zejména v oblasti ochrany dětí (Dewanckel et al., 2021; Parton, 1998; Saar-Heiman & Gupta, 2019). Mezinárodní srovnání potvrzují rozšířenou snahu v oblastech sociální politiky požadovat „úplnou eliminaci rizik,“ jako výkonnostní cíle ve službách (Beddoe, 2010), což je trend, který, jak předpovídá Beck, může jedině vést k eskalaci uvědomění si rizik (escalation of risk awareness) a stále přísnějšímu spoléhání se na předpisy a regulace, které pokrývají „veškeré eventuality“. V rámci probíhajících procesů profesionalizace (Scourfield & Welsch, 2003; Stanford, 2010) podporují přístupy k hodnocení rizik spíše standardizaci, technické a diagnostické metody, nástroje, kontrolní seznamy a postupy než rozvoj kompetencí otevřenějších, nejistot-akceptujících a dialogických způsobů posuzování a interpretace nejednoznačného významu rizik (Broadhurst et al., 2010).

Protože tato orientace na riziko znamená přiřazování viny, může to ve skutečnosti produkovat více "úzkostlivých profesionálů". Roose a kol. (2013) ukazují na důležitost reflexivních profesionálů, kteří se zabývají riziky stylem, který nechává prostor pro potenciální chybování, neboť v něm spatřuje příležitost k poučení. Dialogické přístupy k akceptování rizik (riskování, risk-taking attempt) se pokoušejí přijmout nejednoznačnost pojmu riziko tím, že do své práce implementují programy sociální spravedlnosti (Aronson & Smith, 2010; Stanford, 2010). Sociální pracovníci tak mohou používat otevřený přístup (open-ended problem definitions) k definování rizik v komplexních situacích jako výchozí bod pro dialog se zúčastněnými uživateli služeb. Riziko jako takové je vnímáno pozitivněji, jako příležitost získat zpět emancipační étos, který je jádrem profese sociální práce, protože může vést k demokratickým diskusím o dilematech, složitostech a potenciálních konfliktech v práci s uživateli služeb (Gillingham, 2006; Stanford, 2010).

S ohledem na chyby Sicora (2010, s. 158) odkazuje na metaforu Kolumba, který ‚omylem‘ objevil Ameriku při hledání nové cesty do Indie. Sociální pracovníci v tomto smyslu potřebují prostor k chybám a možnost otevřeně diskutovat o těchto chybách, protože paradoxně je to v mnoha případech jediný způsob, jak rozvíjet participativní přístup a dialog s uživateli služeb a umožnit sociálním pracovníkům, aby našli nové způsoby, jak čelit složitosti své práce. Tento přístup může sociálním pracovníkům umožnit zvážit chyby jako výchozí bod pro další akce: „reflexe našich chyb a našich selháních je slibnou oblastí, ve které lze rozvíjet strategie pro posílení našich odborných dovedností jakožto sociálních pracovníků. Proč? Protože všechny chyby, zvláště ty, která způsobí nějakou formu poškození, jsou jako otevřené otázky pro náš způsob pohledu na svět a jednání v souladu s ním“ (Sicora, 2010, s. 157).

Vytvořením prostoru pro chyby v mezilidských vztazích, včetně těch profesních, a analýza toho, jak se staly a jak by se jim dalo předejít, může proto vyvolat zvýšenou pozornost k překvapivému poznání, včetně životních znalostí uživatelů služeb, a kladných hodnot všeho, co se „nehodí“(co nepasuje, does not fit) . To je bod, kde mohou sociální pracovníci čerpat ze specifických aspektů reflexivity, jako souboru kritických kolektivních schopností zahrnujících demokratické principy a praktiky. Při individuální reflexi, reflexi ve skupinách nebo v kontextu supervize zaměřené na nedefenzivní zkoumání rozdílů úhlů pohledu a také chyb (Sicora, 2017) lze rozvíjet demokratické kompetence, a tím podporovat sdílení odpovědností namísto toho, aby posilovaly hru „hledání viníků“ (blame-games), které činí služby všeho druhu stále více defenzivními (Pellinen et al., 2018).

Případový příklad 1: Reflexivní úvaha (discretion) a sociální pomoc v sociální práci dospělých v akutních a chronických krizích (Finsko)

Případová studie z Finska se zaměřila jak na akutní krizi (pandemie covid-19), tak na chronickou krizi (převod základní sociální asistence z obcí k Finské sociální pojišťovně neboli Kela) a na to, jak terénní pracovníci pracující ve veřejném sektoru používají při řešení těchto krizí reflexivní úvahu (discretion). Oba případy přinesly spíše neurčité výstupy ukazující, že profesionálové museli pracovat novými způsoby, aby byli schopni poskytnout klientům potřebnou pomoc. Krize zdůrazňuje potřebu rozvahy (discretion) a podtrhuje schopnost terénních pracovníků reflektovat o míře svých znalostí a konsekvencích, které mohou různé způsoby jejich jednání přivodit (Sipilä, 2011). V kontextu krize jsou terénní pracovníci konfrontováni s potřebou evaluace etických aspektů a tím, jaký postup podniknou. Když byla základní sociální asistence převedena na Kela a začala pandemie covid-19, terénní pracovníci potřebovali vyhodnotit, zda se budou řídit směrnicemi nebo přijdou s kreativnějšími řešeními individuálních situací klientů. Terénní pracovníci potřebovali vyhodnotit, které hodnoty jsou k naplnění základní potřeby klientů (například peníze na jídlo) nejdůležitější; nebo se řídit pokyny, a to i v případech, které jsou v rozporu s potřebami klientů. 

Kreativita je z pohledu klienta důležitá, protože potřeby a životní situace klientů nelze vždy zařadit do striktních kategorií, které jsou v souladu se směrnicemi. Obě krize ilustrují, že sociální práce a sociální služby se mohou v době nejistoty prostřednictvím braním rizika a děláním chyb rychle proměňovat. Pokrok zaznamenaly například služby poskytované na digitálních platformách, i když to mělo z pohledu klientů dobré i špatné důsledky. Například služby poskytované na digitálních platformách byly dobré pro ty klienty, kteří mají vybavení (jako je počítač) a digitální dovednosti, a špatné pro ty, kteří je neměli a u kterým tak bylo větší riziko, že služby, kterou potřebují, nedostanou. Sociální pracovníci museli přicházet s kreativními řešeními, aby poskytovali služby těm, kteří měli možnost používat digitální platformy, i těm, kteří tuto možnost neměli (Iivonen & Kivipelto, 2022). Individuální potřeby klientů a krizové situace vyžadují, aby odborníci kreativně využívali rozvahu (discretion) a aby toho byli schopni, jsou pro ně kruciální reflexivní dovednosti. Terénní sociální pracovníci hrají důležitou roli při obhajobě demokracie během krize (Brodkin, 2021). Profesionálové tak mohou prostřednictvím kreativně využívané rozvahy (discretion) zmírnit nerovné důsledky, které by jinak krize mohla způsobit.

Případový příklad 2: Úvahy o účasti na poskytování sociálního vzdělávání: ženský projekt SAOL (Irsko) https://www.saolproject.ie/ 

Jedna z irských případových studií se zabývala participací žen, které se zotavují ze závislostí skrze SAOL Women‘s project in the delivery of social work education (ženy angažované ve vzdělávání v oblasti sociální práce). V posledních letech byl kladen zvýšený důraz na posilování integrace reflexivity a participativních přístupů do vzdělávání, výzkumu a praxi sociální práce, včetně zapojení uživatelů služeb do plánování a vytváření vzdělávacích kurikula (Social Work Registration Board, 2019). Univerzity jsou potenciálně mocným zdrojem pro veřejné dobro (public good) (Facer et al., 2012), nicméně mezinárodní literatura o participaci upozorňuje na řadu výzev a příležitostí. Zvláště znepokojující je tendence k „tokenismu“ navzdory záměru akademiků sociální práce a praktickým výzvám transferování moci na uživatele služeb (Blomberg et al. 2021). Případová studie projektu SAOL ilustruje důležitost přijetí nejednoznačnosti (ambiguity) a „aktu důvěry“ (leap of faith) ve snaze o smysluplnější zapojení. To se ukázalo během Covidu19, kdy se omezil vstup (input) uživatelů služeb SAOL do výuky. Uživatelky služeb zpochybnily toto omezení, které vnímaly jako „tokenistické,“ a požadovaly smysluplnější vstup (more meaningful input) nebo odchod (withdrawal) z výukového programu. To vyvolalo kompletní revizi a přehodnocení povahy zapojení SAOL, které vedlo k opětovnému navýšení vyučovacích hodin a novému, společně navrženému videovému úkolu (video assignment) pro studenty, na jehož designu a hodnocení (známkování) se uživatelé služeb podílely. Tato případová studie upozorňuje na to, že může být tendence zvát ty, se kterými je „nejsnadnější“ se zapojit, což obvykle znamená vysoce vzdělané, neuro-normální, verbální, trénované, extrovertní jedince (Locock et al.2022). Jako pedagogové a výzkumní pracovníci v oblasti sociální práce musíme zpochybňovat (challenge) tyto zakořeněné stereotypy „zranitelnosti“ a uvědomit si, že zranitelnost je obousměrný proces a že jsme také zranitelní v rámci participativních procesů. Když se bariéra zranitelnosti týká bezpečnosti, vyvstává otázka: „Jsme ochotni vytvořit odvážné prostory, abychom byli všichni ‚slyšeni‘?

Kritické otázky pro reflexivitu

• Během prezentací byly několikrát uvedeny ukázky práce se studenty. Bylo však zjištěno, že studenti ve skupinových úkolech často očekávají jistotu a vymezené úkoly, což je v kontrastu s nejistotou a nejednoznačností sociální práce. Věříme, že způsob, kterým jsou ve vzdělávání sociální práce prezentovány a hodnoceny skupinové úkoly, mohou hrát klíčovou roli při artikulaci a rozvoji znalostí, které korespondují s nejistými okolnostmi v praxi sociální práce a otevírají nečekané možnosti. Zatímco nejistota může u studentů vést k negativní reakci, jako je strach a úzkost (Afrouz, 2021), ke „zranitelnosti“ nejistoty (the vulnerability of uncertainty) lze přistupovat pozitivně tím, že dáme prostor kreativitě (Fook, 2013). COVID-19 nám připomněl, jak vypadá nejistota a jak to ovlivňuje vysokoškolské vzdělávání s ohledem na vývoj kurikula a pedagogických přístupů (Afrouz, 2021). Nejde o to, aby se sociální pracovníci pokoušeli vyřešit své nejednoznačné pozice, ale je potřeba, aby je dokázali rozpoznat (Devlieghere & Roose, 2022). 
• Jak bychom mohli tento přístup učinit hmatatelným (tangible) a využitelným pro sociální pracovníky v praxi?
• Jak by se dala otevřenost k chybování skloubit s profesionální odpovědností?
• Co je třeba změnit v konceptu a kritériích „efektivnosti“ a „účinnosti“ v kontextu, který bere s ohledem na konsekvence rozhodování v úvahu sdílenou odpovědnost mezi odborníky a uživateli služeb?