Výstup 3 (český text)

Čtvrté téma se zabývá otázkou, jak by profesionálové mohli konstruovat problémy, které zásadním způsobem zasahují (interfere with) do životů, světů a žitých zkušeností uživatelů služeb, a následně na tyto konstrukce problémů reagovat. V tomto smyslu je zajímavé prozkoumat, jak odborníci ve zdravotnictví a sociální péči interpretují hlasy uživatelů služeb, jejich prožité zkušenosti, zájmy a obavy a jak by si mohli být schopni vytvořit „perspektivu perspektivy“ (a perspective on perspective), prostřednictvím zapojení se do participativních přístupů.

Strukturální a systémové okolnosti, zdroje a omezení (s ohledem na příjem, bydlení, vzdělání nebo zaměstnání atd.) zásadně zasahují (interfere) do životních světů (users‘ life worlds) uživatelů služeb. Výzva, která je spojená s podporou participativních přístupů tedy vyžaduje, aby se pracovníci ve zdravotnictví a sociální péči naučili vidět to, jakým způsobem interpretují a rámují vztah mezi jednotlivcem a společností: zda rozvíjejí perspektivu, v níž vrhají (cast) marginalizované situace potenciálních uživatelů služeb do kontextu historických, sociálních, politických, ekonomických a kulturních okolnosti, nebo kladou důraz na jejich privátní a individuální odpovědnosti a závazky?

V případě rámování toho, jak chudoba a sociální nerovnost zasahují do živých světů uživatelů služeb, bylo například uvedeno, že sociální práce by měla posilovat odolnost lidí v chudobě a jejich osobní růst. Tento přístup však redukuje nejednoznačnost (ambiguity) řešení chudoby jako komplexního, multidimenzionálního a přetrvávajícího sociálního problému, na to, že je chudoba převážně definována jako individuální problém (Lister, 2004). Důraz na zmocnění (empowerment) tedy spočívá v řízení jednotlivců, kteří žijí v chudobě, s cílem předcházet a řešit sociální problémy, protože logika zmocnění jednotlivců funguje ve jménu jednotlivců, kteří sami přinášejí sociální změnu s cílem osvobodit se (with the aim of liberating themselves) ( Rose, 2000, citováno v Baistow, 2000). Lze namítnout, že tato individualistická teorie samoobslužného jedince (a self-providing individual) slouží k redukci zápasů o moc a politiku. Historické, sociální a politické příčiny problémů jednotlivců jsou bagatelizovány. Sociální problémy se stávají spíše individualizovanými, než aby byly považovány za důsledky vztahů mezi jednotlivci a sociálními strukturami, mocenských vztahů a sociálních nerovností (D’Cruz et al., 2007).

Jak mohou zdravotníci a sociální pracovníci uchopit a transformovat strukturální sociální nespravedlnosti společně s uživateli služeb? Sociální pracovníci mohou působit jako spojenci (Bishop & Davis, 2002) potenciálních uživatelů služeb, aby jim umožnili účast (participaci) na identifikaci, definování a řešení jejich problémů a obav. Aniž by se dotklo jejich dotčené významotvorné kapacity (meaning-making capacity), nabízet jim perspektivu založenou na sociální spravedlnosti a poukazovat na to, jak jsou ovlivněni strukturálními nerovnostmi by opět mohlo být vnímáno jako vnucování a popření jejich působení/činnosti (their agency). 

Kritická reflexivita volá po takové verzi sociální práce, která hledá porozumění, interpretaci, rámování a transformaci okolností, ve kterých se uživatelé služeb nacházejí, a zároveň to spojuje se strukturální analýzou těchto aspektů společnosti (Kessl, 2009). To by mohlo oživit výzkumem motivovanou zvědavost směrem k náročným a měnícím se složitým mocenským vztahům, v nichž jsou „uživatelé služeb“ zapleteni do našich společností.

Případový příklad 1: Role sociální práce v primární zdravotní péči: rámování a jednání z pohledu lékařské a sociální perspektivy (Belgie)

Jedna z belgických případových studií se zaměřila na roli sociální práce v rostoucí oblasti interdisciplinární spolupráce v rámci primární péče  (viz Feryn et al., 2022a). Interdisciplinární týmy sdružují různé odborníky včetně praktických lékařů, sester, sociálních pracovníků a fyzioterapeutů tam, kde je cílem působit nad rámec jednotlivých onemocnění a patologií a soustředit se na řešení komplexních zdravotních a sociálních potřeb. Spolu s výzvou k mezioborové spolupráci se však objevují otázky týkající se role sociální práce. Sociální pracovníci jsou konfrontováni s úkolem rozšířit lékařskou perspektivu a začlenit do tohoto kontextu své základní hodnoty, jako je sociální spravedlnost. Není však jasné, zda a jak sociální pracovníci uplatňují tento přístup orientovaný na sociální spravedlnost v prostředí primární zdravotní péče. Případ ilustruje, že sami sociální pracovníci uvádějí, že se zaměřují na uspokojování okamžitých potřeb pacientů, přičemž mají méně času na strukturální sociální práci a řešení sociálních a zdravotních nerovností. Případ však také ukazuje, že sociální pracovníci skutečně adoptují strukturální přístup pomocí postupně, pomocí malých kroků na mikro, mezo a makro úrovni, což může umožnit změny ve stávajících politikách (existing policies). Naše případová studie zkoumala tyto malé a někdy nevědomé akce vedoucí ke změně. Lze je identifikovat v rámci překlenovací funkce sociálních pracovníků k pacientům, kolegům a dalším organizacím v okolí. Když však uvažujeme o sociální práci v prostředí zdravotní péče, nabízí se otázky typu: jak jsou problémy koncipovány a jak jednáme s ohledem na konstrukci problému (Feryn et al., 2022a, Feryn et al., 2022b). Rozdílné pohledy na problémy mohou mít dopad na roli sociální práce a jednání s ní spojené (Ashcroft & Van Katwyk, 2016; Beddoe, 2019). Očekávání zdravotnických zařízení upřednostňujících lékařskou perspektivu může zatěžovat sociální pracovníky, kteří plně neuznávají jejich přínos. Za tímto účelem se zasazujeme o širší uznání odborníků v sociální práci ve zdravotnických zařízeních.

Případový příklad 2: Reflexivní přístupy k účasti a působení osob se zdravotním postižením v interakcích sociální práce (Finsko) 

Jedna z finských případových studií se zaměřila na to, jak osoby se zdravotním postižením prožívají působení ve službách zdravotní a sociální péče. Participace, zapojení uživatelů služeb a práce zaměřená na klienta jsou přímé priority současné přestavby služeb zdravotní a sociální péče a sociální práce ve Finsku. Reforma služeb pro osoby se zdravotním postižením se zaměřuje na legislativu, která zaručuje individuální podporu založenou na potřebách bez ohledu na diagnózu nebo závažnost postižení. Případ se konkrétně zaměřil na zkušenosti uživatelů služeb a na to, jakou váhu mají jejich interakce se sociálními pracovníky v systému sociálních služeb. Proces sociální práce staví na dialogu, který vyžaduje dovednosti a citlivost odborníka v sociální práci vysvětlit, o jakou potřebu se jedná. Pro osobu, která odhaluje své potřeby, to vyžaduje schopnost je definovat. Interakce mezi těmito dvěma závisí na dialogu. V tomto dialogu jsou však ve hře mocenské vztahy a různé perspektivy a je třeba to brát reflexivně v úvahu. Participovat v procesu sociální práce a být zapojen do dialogu je o tom, jakou váhu toto zapojení má (agency). Případ proto zkoumal, jaký druh agency vzniká mezi uživateli služeb a jak to prožívají. Případ ukazuje, že uživatelé služeb chtějí vědět, co je možné a co ne, a být informováni o svých právech a možnostech, aby mohli činit informovaná rozhodnutí. Chtějí mít správné informace a mít pocit, že profesionál pracuje s nimi a pro ně, nikoliv proti nim. V případě, že se to nepodaří, obracejí se na další osoby, které je informují nebo je podporují v procesu sociální práce. Sociální práce se zaměřením na dialog, který buduje důvěru v kombinaci s otevřenými akty advokacie ve všech fázích procesu, je prostředkem k signalizování vůle a snahy jednat v nejlepším zájmu člověka.

Případ 3: Práce s matkami s poraněním mozku: zpochybnění jejich nerovného postavení, „rámování“ jejich identity jako matek pokračují v péči, a postižených lidí, kteří dostávají péči (Irsko)

V irské případové studii byla systémová nerovnost pro matky s poraněním mozku považována za oblast vyžadující další výzkum. Postižené matky mají dilema, protože jsou vnímány současně jako poskytovatelky a příjemkyně péče. Společenské očekávání matky jako primární pečovatelky v rodině je problematizováno (challenged) společenským pohledem na osoby se zdravotním postižením vyžadující péči. Feministická teorie zdravotního postižení (Garland-Thomson, 2005) může být použita k prozkoumání tohoto dilematu a zdůvodnění hodnoty vzájemné závislosti mezi lidmi s postižením a bez něj (and make a case for the value of interdependence between people with and without disabilities). Malacrida (2007) uvádí, že mezi osobou s postižením a osobou, která se o ni stará, může vzniknout vzájemná závislost (interdependence), což může vést k většímu propojení mezi lidmi. Zatímco hegemonická kvalita ideálního mateřství vede všechny matky k tomu, aby pociťovaly tlak žít podle standardů „dokonalé“ matky, matky s postižením čelí ještě větším výzvám, protože na ně společnost může pohlížet jako na neschopné vykonávat mateřství adekvátně (Malacrida, 2009). Tato studie popisuje, jak lze přístup participativního akčního výzkumu použít k provedení výzkumu, kdy matky s poraněním mozku mají příležitost zapojit se do výzkumu s profesionálním sociálním pracovníkem, aby prozkoumali své životní zkušenosti. Tato spolupráce ve výzkumu mezi sociálními pracovníky a uživateli služeb má také za cíl zpochybnit hegemonické předpoklady o matkách a lidech s postižením a přispět k poskytování podpůrných služeb, které mají hodnotu a význam pro jednotlivce i širší společenský systém. Za tímto účelem bude vytvořena kooperativní vyšetřovací skupina, která matkám poskytne příležitost prozkoumat své životní zkušenosti a výzvy, kterým mohou čelit. Výzkumník pak kriticky reflektuje tyto výzvy a společně může skupina identifikovat strategie ke zlepšení svých životních zkušeností a zpochybnit (challenge) systémovou nerovnost pro matky s postižením. Výhodou tohoto výzkumného přístupu je, že výzkumník si nevytváří předpoklady o obtížích, kterým čelí matky s postižením, ale výzkumník i účastníci spolupracují, aby mohli přispět ke smysluplnému zlepšení života účastníků, ale i širší komunity.

Kritické otázky pro reflexivitu

• Sociální pracovníci jsou osoby, které dávají hlas lidem, jejichž komunikační schopnosti jsou v některých případech omezeny, např. kdy se jedná o lidi s poškozením intelektu. Ústředním bodem úvahy zde je, že role sociálních pracovníků jako mediátorů je vždy spojena s dáváním smyslu (with giving meaning). Způsob, jakým se ptáme a zapojujeme se do konverzací za účelem vytváření sdíleného smyslu (shared meaning), je profesní dovednost, která je v tomto procesu důležitá. Jak však můžeme zajistit „váhu“ (agency) a „hlas“ v těch případech, kdy vyjádření agency, hlasu nebo potřeb uživatelů služeb zpochybňuje standardní předpoklad podnikavého uživatele služby, který je schopen artikulovat své potřeby dle této etablované (profesní) formy diskurzu?
• Při reflexi sociální práce v prostředí zdravotní péče si můžeme klást otázky, jak jsou problémy na základě různých perspektiv rámovány a jak jednáme s ohledem na konstrukce problému. Při práci v prostředí zdravotní péče mohou mít pevně etablované pohledy na problémy dopad na to, jaký podíl může mít profese sociální práce (Ashcroft & Van Katwyk, 2016; Beddoe, 2019). Proto musíme jít v reflexi dále a soustředit se na to, jak můžeme sociální pracovníky a jejich pohledy v těchto prostředích více zviditelnit.