Výstup 3 (český text)

Třetí téma odkazuje na potřebu reflexivně formulovat a reflektovat normativní hodnotové orientace a sociální pozice profesionálů, které tvoří základ veřejného mandátu sociální práce a (participativní) praxe, vzdělávání a výzkumu. Sociální spravedlnost a lidská práva jsou mezinárodně uznávány jako normativní principy zastřešující hodnotové orientace sociální práce, včetně zdravotní a sociální péče (Feryn et al., 2022 a; IFSW, 2014; Vandekinderen et al., 2019). Koncept sociální spravedlnosti potvrzuje systémové nerovnosti a mocenské vztahy v naší společnosti (jako je třída, pohlaví, rasa, věk a zdravotní postižení), které mohou vést k nespravedlivému rozdělení zdrojů a moci. Sociální spravedlnost však nelze chápat čistě v redistribučních termínech (Dewanckel et al., 2021), neboť zkoumá také to, jak sociální struktury a aktéři některé lidi uznávají a jiné utlačují (Kam, 2014).

Pracovníci ve zdravotnictví a sociální péči tak nejsou nikdy hodnotově neutrální nebo bez angažovanosti, leč spoléhají (rely) na orientaci sociální spravedlnosti jako na referenční bod svého myšlení a jednání. To, že jsou poznamenáni historickým, biografickým a strukturálním umístěním, znemožňuje strukturovat jejich práci a ve stejném čase brát na zřetel jejich profesionální moc a rozvahu (discretion) (Roose, Roets & Bouverne-De Bie, 2013). Zásadní otázkou tedy je, jak můžeme současným i budoucím zdravotně sociálním pracovníkům umožnit, aby se reflexivně vypořádali se svými vlastními základními hodnotami a postavením (například ve vztahu k sociální třídě, pohlaví, etnicitě, zdravotnímu postižení,...) a zpracovali implikace svých vlastních stereotypů a soudů. 

Irsko

Nedávná studie McCartana et al. (2022) zahrnuje srovnávací průzkum na šesti univerzitách v Irsku, které poskytují vzdělání v oblasti sociální práce na severu i jihu. Poskytuje vhled do demografií, motivací, přesvědčeních a aspirací kohorty studentů sociální práce a zdůrazňuje některé oblasti pro poskytování podpory a učení pro současné a budoucí studenty. Pokud vzdělavatelé sociální práce dokážou lépe porozumět demografickým charakteristikám, zkušenostem a motivačním faktorům studentů, pak lze návrhy a implementaci programů zlepšit a přizpůsobit tak, aby vyhovovaly vzdělávacím potřebám studentů; řešily pastorační otázky; efektivněji připravovali studenty na praxi; a poskytovali tak uživatelům služeb efektivnější intervence (Christie & Kruk, 1998; McCartan et al., 2022). Přetrvávajícím problémem této profese je demografická reprezentativnost kohorty při vstupu do pracovního procesu. Sociální práce zůstává převážně bílým, ženským povoláním střední třídy, což je i nadále výzvou pro akademické instituce a profesi. Tato zjištění naznačují, že instituce, programy a širší komunita sociální práce musí tuto demografickou nerovnováhu dále zkoumat. Pozitivní je, že studenti napříč všemi institucemi se jeví být motivováni principy sociální spravedlnosti a perspektivou ovlivňování sociálních změn a spravedlnosti. Je důležité, aby tento závazek byl i nadále základní součástí vzdělávání v sociální práci. Je proto klíčové, aby pedagogové v oblasti sociální práce rozuměli osobnímu a rodinnému životu studentů a systémům přesvědčení, které je motivovaly stát se profesionály, a nadále podporovali aspirace těch, kteří se chtějí stát sociálními pracovníky a poskytovali jim dovednosti, zkušenosti a příležitostí bojovat proti útlaku a pomáhat druhým.

Finsko

Nedávná průzkumná studie Kallio, Blomberg & Kroll (2021) zahrnuje studenty všech šesti univerzit poskytujících vzdělání v oblasti sociální práce ve Finsku. Poskytuje vhled do motivů volby povolání finských studentů sociální práce, které mohou být důležité pro pochopení očekávání studentů od jejich studia sociální práce a jejich profesního rozvoje. Byly nalezeny tři hodnotové orientace stojící za volbou povolání studentů: 1) ideologické a vnitřní motivy, jako je touha pomáhat lidem ve znevýhodněných situacích a podmínkách a přispívat k řešení společenských problémů a křivd, 2) vnější motivy, jako jsou kariérní vyhlídky a 3 ) osobní zkušenosti se sociálními problémy. Ze vzdělávacího a profesního hlediska jsou všechny tyto směry potřebné: studenti, kteří přijmou výše uvedené vnitřní motivy, jsou potřeba k ovlivnění sociálních změn a spravedlnosti, zatímco studenti, kteří (také) považují kariérní vyhlídky za důležitý motiv, mohou mít zvláštní zájem o ovlivňování pracovních podmínek a postavení sociálních pracovníků ve společnosti. Sociální pracovníci, kteří mají zase osobní zkušenosti se sociálními problémy, mohou poskytnout náhled „expertů na zkušenosti“ (experience experts), alespoň v širším smyslu, a to jak během vzdělávání, tak po něm. Studie také zdůrazňuje důležitost zvážení toho, kdo je přijímán do vzdělávání v oblasti sociální práce na univerzitách, což je faktor silně ovlivněný všeobecnými národními vzdělávacími politikami: např. rostoucí důraz kladený na známky v maturitních vysvědčeních uchazečů se zdá vést k méně diverzifikované skladbě studentů (sociální práce), pokud jde o faktory související se (sociálním) původem a typem dosavadních životních zkušeností atd. Tento vývoj a jeho různé potenciální následky, např. motivy vedoucí k výběru profese sociálního pracovníka, je něco, co je třeba mít na zřeteli a diskutovat o nich na patřičných institucionálních úrovních. Vezmeme-li v úvahu, že zatímco (také) většina finských studentů sociální práce přijímá interní/ideologické kariérní motivy, mají tendenci tak činit zejména na začátku studia, zatímco starší studenti, často již pracující v oboru, již nezdůrazňují motivy související se sociálním spravedlností ve stejné míře, což se zdá být způsobeno „realitou sociální práce“ a pracovními podmínkami. Pedagogové v oblasti sociální práce tak čelí výzvě, jak připravit studenty na praxi způsobem, který podporuje závazek k hodnotovým orientacím, které jsou pro sociální práci zásadní. 

Portugalsko

Za účelem přispět do diskuse o tom, jak vytvořit podmínky pro budoucí sociální pracovníky a vědět, jak identifikovat a kriticky nakládat se svými vlastními hodnotami (vycházejícími z jejich sociálního původu/background), udělal portugalský tým analýzu některých charakteristik vysokoškolských studentů Vyššího Institutu Sociální práce v Portu, kde bylo v roce 2021/2022 zapsáno celkem 226 studentů. Tito studenti jsou převážně ženy (94,7 %), studující prezenčně. 18 % z těchto studentů pracuje často neformálně a v nejistých podmínkách, aby získali finanční prostředky na úhradu studia. Většina studentů pochází ze severu země, zejména z metropolitní oblasti Porta, takže jen málokdo je nucen žít mimo svůj domov, aby mohli vystudovat. 84 % studentů se na školu dostalo běžnou cestou čili po dokončení 12. stupně a absolvování státních přijímacích zkoušek. 13 % pak bylo přijato ve věkové kategorii nad 23 let čili studenti, kteří opustili vzdělávací systém před ukončením povinné docházky. Tito studenti museli projít speciálními zkouškami, které ověřily jejich schopnost studia na vyšší škole. 

Analýza rodinného pozadí (family background) studentů, zejména vzdělání obou rodičů, ukázala, že pocházejí z rodin nižších společenských vrstev. Většina z nich měla nejvyšší ukončené vzdělání na úrovni základní školy (6 až 9 let školy), přičemž v Portugalsku je od roku 2009 uzákoněna dvanáctiletá školní docházka (secondary education). Co se týká povolání, matky pracují převážně v úřednických (clerical) a nekvalifikovaných profesích a otcové zejména v personálních a bezpečnostních službách, v obchodě nebo v průmyslu. Většina studentů pobírá stipendium (udělované státem a určené studentům, kteří mohou prokázat svou ekonomickou potřebnost). Průměrná roční hodnota stipendia je 1934 €, což nepokryje ani kurzovné, které se pohybuje kolem 3300 € ročně. 

Od roku 2020 vyplňují začínající studenti ISSSP krátký dotazník, jehož součástí je otázka týkající se motivace pro výběr studia. Odpovědi se zaměřují na výběr povolání a zájem o výukové předměty. Na základě těchto dat vyvstává otázka, jak souvisí sociální původ studentů s jejich studiem?  Jak se jejich společenský status a habitus propisuje do vnitřních struktur myšlení a vnímání světa? To, že přicházejí často ze znevýhodněných rodin s nízkými ekonomickými, kulturními, společenskými a symbolickými zdroji, může mít jak pozitivní vliv, tak s sebou také může nést risk spočívající v tom, že jsou sami obětmi sociálních nerovností a nespravedlnosti. Mezi hrozby se může řadit: 1) riziko identifikace se s uživateli služeb ústící v odtržení a ztrátu objektivity potřebné k i) posouzení problému, ii) zvolení intervenční strategie, iii) evaluace strategie; 2) riziko zaujmutí postoje, který znevýhodněné kritizuje, což hrozí hlavně u studentů, jejichž rodiny zvolily investici do vzdělání jako strategii vymanit se z chudoby (investice do mobility) a z toho vyplývající i) spadnutí do individualistických vysvětlení problémů (individuální zodpovědnost za problémy), ii) zvnitřnění diskurzu mediokracie. To se promítá do potíží při identifikaci strukturálního charakteru nerovností, který představuje výzvu pro vzdělávání v sociální práci. K tomu, aby se tyto obtíže ve vzdělávání překonaly, je třeba brát vzdělávání jako dynamický proces socializace: pro profesionály/vzdělavatele patří mezi výzvy profesní rozvoj, investice do de-standardizace pedagogických strategií a posun od ideálního klienta/studenta k ideálnímu profesorovi (tomu, který vytváří podmínky pro smysluplné učení).

Případový příklad 1: Ponoření studentů sociální práce do koncentrace sociálních problémů v okolní čtvrti: zaujmutí postoje (Belgie)

Jako pokus o to, aby si studenti magisterského studia sociální práce uvědomili své vlastní normativní zaměření svých hodnot jakožto budoucích profesionálů, byl vytvořen kurz „Sociálně prostorová sociální práce,“ ve kterém měli mít studenti možnost ponořit se do složité reality blízkého sousedství fakulty. Kurz vznikl v okamžiku, kdy se ukázalo, že mezi fakultou a okolním prostředím neexistuje žádná synergie. Jednalo se sousední čtvrť Gentu mající mnoho tváří. V ní se nachází výškové komplexy pro sociální bydlení, které jsou historicky přeplněné a vyznačují se rostoucí koncentrací společenských problémů kvůli extrémním formám chudoby, nejistoty, skrytého bezdomovectví, stárnutí populace, zneužívání návykových látek a rostoucího počtu občanů s mentálními zdravotními problémy. V okolí těchto výškových budov (podobné našim panelákům) je nedostatek veřejných služeb a zdrojů. V jistém smyslu, tvoří tyto sociální výškové věže jakýsi izolovaný ostrov oddělený od širší sociální struktury zbytku města.

Studenti tohoto kurzu se mají zabývat problematikou, která občany a profesionály z této komunity trápí tak, a zadání spočívá v tom, že si mají představit vyvinutí určité smysluplné práce, Čili práce, která by byla potřebná v tomto komplikovaném a dynamickém komunitním uspořádání, jehož strukturální a lokální podmínky přispívají ke koncentraci sociálních problémů, které zasahují do životů občanů, kteří tam žijí. Vzdělavatelé sociální práce, kteří tento kurz organizují, Griet Roets a Simon Allemeerschi, záměrně nedávají jasné zadání úkolu, jehož součástí je přijmout sociálně-prostorovou profesní orientaci a zaujmout postoj ve vztahu k rámování problémů tohoto sousedství. To zahrnuje formulaci vlastních otázek, přemýšlení o odborných strategiích, které mohou být smysluplné ve vztahu k obyvatelům a širšímu okolí. Studenti jsou vyzýváni k tomu, aby přehodnotili své vlastní normativní hodnotové orientace, přesvědčení, a návyky, které si osvojili díky svým často privilegovaným postavením (související s bydlením, mobilitou, příjmem, …), tak, aby se zorientovali v tomto složitém uspořádání komunity zorientovali, jak po etické, tak politické stránce a aby splnili očekávání a své úkoly vztahující se k tomuto kurzu. Jedna skupina studentů pracovala například na formální organizaci bytových společností, ale nakonec, krom jiného, uspořádali průzkum mezi svými spolužáky na Fakultě psychologie a pedagogických věd, aby prozkoumali své vlastní předpoklady a znalosti o sociálním bydlení této čtvrti. Výsledky je trochu šokovaly, protože zjistily, že většina studentů brala soukromé vlastnictví domku za normu, což bylo v souladu s belgickou normou bydlení střední třídy. Od studentů se kromě písemných prací rovněž očekává prezentace jejich zjištění a realizace  smysluplného projektu pro a s obyvateli čtvrti a profesionály. 

Případový příklad 2: Boj proti sociální izolaci seniorů jako vzdělávací kontext sociální práce (Portugalsko)

V portugalské případové studii se studenti v rámci svého studia sociální práce zabývali bojem proti sociální izolaci seniorů. Objevily se různé otázky, ale my se zde zaměříme na reakce vzniklé řešením jednoho sociálního problému. Reakce vytvořené v rámci boje proti sociální izolaci jsou spíše individuální nebo interpersonální, než sociálně-strukturální povahy, a to až do té míry, že jsme obhajovali potřebu case managementu. V očích starších lidí je funkcí case managera najít nejlepší odpověď na problém, který pak s nimi projedná. Tento způsob intervence je velmi vzdálený strukturálním zásahům do mechanismů kolektivní reakce a vytváření legislativy (policies), které by sloužili mnohem větší skupině lidí. Myslíme tím, že logika spojená se sociální intervencí definovaná po identifikaci případů izolace by měla být logikou předem definovaného síťového zásahu. To je jeden ze základních cílů projektu a my jsme po následné kontrole (follow-up) zjistili, že v praxi nefunguje. Síť (network) sice existuje, ale není formálně ustanovena, takže zde nejsou definovány odpovědnosti, povinnosti a práva institucí a odpovědi nejsou artikulovány žádoucím způsobem. Praktický důsledek této situace je case management, společně s identifikovanou potřebou posílení institucionální důvěry a představy společného závazku celé sítě partnerů. Tento příklad vznáší otázku ohledně odborné (profesionální) praxe. S ohledem na náš zájem o seniory a naše zjištění, že networking neprobíhá, jednáme často neformálně (casually), okamžitě a na bázi dobrovolnictví. Skutečně řešíme situaci okamžitě, dle nejlepšího zájmu klienta. Tím však činíme tento viditelný problém neviditelným. Navíc, pokud se problém stane neviditelným, přestává existovat. Víme, že by se měla oddělit profesní socializace sociálního pracovníka od dobrovolnické praxe, ale když tato situace ohrozí život a blaho staršího člověka, co jiného by se mělo učinit? Řešením pro méně dobrovolnickou a více institucionalizovanou praxi je prostřednictvím větší regulace toho, co by se mělo dělat, s kým by mělo být provedeno, jakým způsobem, komu přisoudit odpovědnost, tedy prostřednictvím stvoření standardizovaných způsobů práce použitelných pro velké množství lidí. Tato standardizace reaguje na konkrétní potřebu a je zakotvena v rutině. Nicméně rutinní aplikace řešení, vytváří určitý odstup mezi sociálním pracovníkem a jeho „publikem“ a ústí k tomu, že přestaneme o praxi reflektovat. Je to to, co chceme? Je sociální práce o tom?

Kritické otázky pro reflexivitu

• Jakou roli mohou sehrát vzdělávací instituce a vzdělavatelé sociální práce v ponoření (immersing) studentů sociální práce do sociálních realit, které rozšiřují jejich komfortní zónu? Jak můžeme studentům, jako budoucím profesionálům, umožnit vytvářet strukturální a udržitelné strategie při práci se sociálně nespravedlivými okolnostmi v našich společnostech, které by byly smysluplné pro lidi, kteří žijí v nejistotě?
• Do jaké míry jsou vzdělavatelé oprávněni klást otázky týkající se studentovi osobní situace a jeho původu (background), aniž by to negativně ovlivnilo posouzení kompetencí potřebné k potvrzení odborné kvalifikace?
• Je předchozí osobní zkušenost se sociálními potížemi při jednání s podobnými sociálními situacemi vždy automaticky výhodou? Nebo jaký druh konfrontace s osobní zkušeností je zapotřebí k tomu, aby přinesl kýžené aspekty (uvědomění)?