Výstup 3 (český text)

Odborníci (scholars) z oblasti sociální práce představili participativní profesionální přístup, který se reflexivně vztahuje k přístupu různých aktérů, včetně jiných profesionálů, organizací, zákonodárců (policy makers) a především uživatelů služeb (Kessl, 2009; Parton & O'Byrne, 2006; Van Beveren a kol., 2018). Kessl (2009) upozorňuje na to, že sociální práce by měla působit jako kritický činitel zaměřený na nabízení nebo vytváření nových možností pro uživatele služeb, které dříve chyběly nebo jim byly odepřeny. Participativní dimenze reflexivity tak může zaostřit pochopení toho, jak lze profesní autonomii praktikovat v různých národních kontextech Evropy, aniž by se tato reflexivita stala sebestřednou a imunní vůči výzvám ze strany služby uživatelů. Reflektivní participace znamená rozšíření kritického přehledu znalostí a zkušeností zahrnující uživatele služeb, a to buď v rámci konzultací, které jsou součástí pravidelných evaluací v praxi nebo při procesu rozhodování o konkrétních intervencích. To znamená podrobení profesionálních metod a strategií kontrole ze strany uživatelů služeb, kteří jsou pak zároveň také vedeni k zapojení se do reflexivních praktik s ohledem na své vlastní copingové strategie. To odlišuje profesionální participativní přístupy od pouhého „nabízení “ uživatelům služeb širší výběr a reagování na jejich preference“, jak by tomu bylo v případě v čistě komerčních interakcích.

Tento přístup je odůvodněný, protože bez tohoto prvku reflektivity zůstávají koncepty „občanské participace“, „zapojení a participace uživatelů služeb“ a „dialogická a demokratická praxe“ nejasnými pojmy (Beresford, 2000, 2001, 2010; Boone et al., 2019; Krumer-Nevo, 2008). Od 90. let se v sociální politice začalo participativní paradigma objevovat, často ve formě nového normativního předpokladu pro výzkum a intervenci, jako odpověď na širší participativní demokracie promítající se do různých společenských domén (Beresford, 2001; Della Porta, 2013; Lee, 2015; Smith, 2009). Při vytváření sociální politiky se participativní demokracie zaměřuje na zásadní otázku, jak může participace občanů ovlivnit, prohloubit a legitimizovat demokratický charakter politických procesů a zlepšit kvalitu, efektivitu a odpovědnost veřejné správy, veřejných institucí a poskytování veřejných služeb (Degerickx a kol., 2022; Fung, 2006). Tím, že je spojena s demokracií, participace sama o sobě odhaluje reflektivní dimenzi do takové míry, v jaké jsou demokratické procesy jádrem vyjádření jednání občany schopných a ochotných zkoumat politickou nabídku (policy options) samy o sobě, ale s ohledem na jejich veřejné implikace a relevanci.

V tomto ohledu se širší participativní demokracie stala součástí veřejného mandátu sociální práce (Beresford, 2010; Garrett, 2019). Účast občanů jako uživatelů služeb na rozvoji praxe sociální práce, výzkumu a vzdělávání zahrnuje témata ovlivňující jejich životy a byla začleněna do legislativy nebo vzdělávacích předpisů v mnoha zemích a různých postupy byly vyvinuty jako reakce na tyto požadavky (Fung, 2006; Krumer-Nevo, 2005, 2008; Ní Shé a kol., 2019). Ve snaze lépe reagovat na obavy (concerns) „příjemců sociálních dávek“ jako uživatelů služeb, byla jejich účast vnímána jako kontribuce k demokratické povaze poskytování veřejných služeb a za odpovědný rozvoj praxe sociální práce (Beresford, 2010; Garrett, 2019).

Participativní praktiky se v oblasti sociální práce rozšiřují, ale uživatelé služeb často nejsou v pozici, kdy by se dostatečně a smysluplně podíleli na demokratické formě vytváření poznání (knowledge creation), která se promítá do metod praxe sociální práce Beresford & Croft, 2001; Krumer-Nevo, 2005, 2008). Participativní projekty s sebou přinášejí výzvami a komplexity, kterým proto musí být adresování jako „politiky participace“ (Croft & Beresford, 1992). To znamená, že participace nemá hodnotu sama o sobě (per se), ale musí se vztahovat k normativním principům, jinak může hrozit následující:

• „tokenistický“ (Beresford, 2010) kdy „uživatelé služeb slouží spíše jako pěšáci než jako průkopníci“ (Roets et al., 2012),
• „pouze ad hoc a nekonzistentní,“ odpírající tím uživatelům služeb příležitost vyvodit si vlastní závěry z dané zkušenosti a využít tohoto momentu ve prospěch celoživotního učení (life-long learning) (Schön, 2016),
• „více rétoriky než reality“ (a tudíž nevykazující žádné reálné konsekvence (Adams, 2017), 
• pouhé „módní slovo“ (buzzword), které splňuje povrchní kritéria (Cornwall & Brock, 2005),
• „reprodukce podřízenosti (subordination), inferiority a bezmoci“, protože problematika moci v pomáhajících vztazích není adresována otevřeně a kriticky (Boone et al., 2019),
• „nová tyranie“, která legitimizuje neoprávněný výkon moci (Cooke & Kothari, 2001) při tvorbě sociální politiky (policy making) a rozvoji praxe sociální práce, protože operuje s implicitní hrozbou, že budou participující uživatelé služby jako jediní odpovědni za jakékoliv konsekvence.  

Intenzivní programy v Dublinu a Gentu se zavázaly kriticky zkoumat participativní přístupy při jejich implementaci do praxe sociální práce, výzkumu a vzdělávání.

Výstup 2 (Output 2) nabízí příklady a pokyny. Ve výstupu 3 se zabýváme výhodami a příležitostmi, které participativní přístupy nabízejí a tím, jak mohou být smysluplné a efektivní, když reflexivní profesionálové plně uznávají perspektivy uživatelů služeb, jejich námitky, výhrady a kritiku, které mohou koncept participace provázet.