5. Postupy a strategie

Zvolili jsme metodu životních historií založenou na retrospektivním zkoumání strategií využití sociální pomoci, úsilí, tužeb a aspirací rodičů s malými dětmi přecházejících pod nebo nad hranici chudoby, jakož i jejich zkušeností se sociální prací. K retrospektivním metodám kvalitativního longitudinálního výzkumu chudoby patří i sběr dat „o jejich minulých zkušenostech a změnách v životě“ (Alcock, 2004: 403). Ten nám může poskytnout velmi podrobné poznatky o příslušných okolnostech a strukturálních zdrojích či překážkách.

Ve výzkumu rodinných historií mohou výzkumní partneři vyprávět svoji životní historii „bez předem stanovených odpovědí na předem určená témata, totiž jako partneři interpretující, definující, signalizující a čtoucí symboly a signály“ (Bogdan a Biklen, 1998: 25). Proto jsme v životních historiích zúčastněných rodin nepracovali s předem stanovenou definicí přechodu pod a nad hranici chudoby. Ten jsme naopak brali jako „senzibilizující koncept“ nabývající smyslu postupně, v průběhu výzkumné interakce (Bogdan a Biklen, 1998). Blumer (1954: 7) uvádí, že „senzibilizující koncepty“ poskytují uživateli „obecné referenční povědomí a orientaci při práci s empirickými výskyty. Zatímco definitivní koncepty předepisují, co máme vidět, senzibilizující koncepty pouze naznačují směr, kterým se máme dívat“. Při práci s nimi je nutný proces vyjednávání a interpretace. To, že se do interpretace životních příběhů zapojuje jak výzkumník, tak i jejich přímí aktéři, svědčí o možné mocenské propasti mezi zkoumající a zkoumanou osobou při studiu životních světů lidí, kteří se s ohledem na svoje materiální, sociální a symbolické zdroje řadí k marginalizovaným skupinám (Krumer-Nevo, 2002, 2009).

V našem projektu výzkumu rodinných historií se mocenské vztahy objevovaly překvapivě a v různých etapách kontaktu s rodiči. Na následujících řádcích nabízíme vybranou miniaturu obsahující rekonstruovanou a vizualizovanou životní historii jedné rodiny, v níž jsme pracovali s matkou Wendy i otcem Tomem. Zároveň se věnujeme i komplexním aspektům procesu konstruování.  

S Wendy a Tomem, kterým bylo oběma 33 let, jsme se zkontaktovali prostřednictvím poskytovatele sociálních služeb pro rodiny s dětmi, a to v době, kdy byly dohodnuté cíle práce s rodinou téměř naplněny. V době rozhovorů měli tito rodiče tři děti – sedmiletého chlapce a dvě dcery ve věku tří a pěti let. Jelikož zájem o účast na výzkumném projektu projevili oba rodiče, navrhli jsme, že bychom se mohli setkávat s každým zvlášť. Domnívali jsme se, že tak lépe doceníme, jaký smysl každý z nich osobně dává zkoumaným tranzicím a způsobům podpory. 

Výzkumnice Tineke Schiettecat nakonec uskutečnila s každým z rodičů tři rozhovory. Následující miniaturu sestavujeme z jejích terénních poznámek: 

Nejprve jsem se setkala s Wendy. Když jsem vstoupila do obývacího pokoje, zrovna měla rozdělané žehlení. I když jsem v bytě nevnímala žádný nepořádek, Wendy se omluvila, že ještě nemá uklizeno. Také mi spontánně ukázala, jaké mají jejich děti hračky, a podrobně předvedla, jak si s nimi hrají. Dále mě zavedla na prohlídku dětských pokojů. Chvíli jsme obdivovaly další hračky a Wendy mi ukázala skvrnu od vody nad oknem. Zpátky v přízemí mě naučila, jak z obnošených zimních kalhot vyrobit letní kraťasy a jak kreativně vyspravit oděvy s pomocí záplat z obchodu se zlevněným zbožím. Nabyla jsem dojmu, že se mi Wendy snaží dokázat, že je dobrá matka. Možná byla především hrdá na to, co je navzdory nepříznivým životním okolnostem schopna poskytnout svým dětem. Možná byla z interview nervózní a jen nevěděla, jak reagovat. Anebo je možné, že mi svým spíše defenzivním spontánním postojem sdělovala něco o tom, jak k ní obvykle přistupují sociální úřady. Teprve po hodině jsem se dostala k tomu, abych vysvětlila, proč jsem k ní domů vlastně přišla. Do té doby jsem měla vypnutý diktafon. Tato nečekaná předehra k interview ilustruje, v jakém jsem se s touto matkou ocitla propletenci subjektivních procesů interpretace založených na vnímání té druhé, svojí vlastní pozice a předmětu našeho setkání. Zatímco jsme si vyjasňovaly hlavní témata, na která se zaměříme, v následujících hovorech jsme s Wendy začaly společně (re)konstruovat a vizualizovat její životní dráhu. Z tohoto procesu opět vzešly užitečné nástroje k prohloubení hovoru o zkušenostech z životních událostí, tranzicí a způsobů podpory. 

Schéma 2: Životní dráha Wendy (legenda zde)

S Wendiným partnerem Tomem jsme ve výzkumu postupovali dosti podobně.   

Schéma 3: Životní dráha Toma (legenda zde)

Faktické údaje poskytnuté oběma rodiči byly v mnohém podobné. Oba například zmínili život s „tikající časovanou bombou“, a to s ohledem na někdejší nevyhovující a značně nebezpečný stav bytu. U některých událostí nebo intervencí se však Tom a Wendy v důrazu neshodovali. Navíc se někdy značně lišili v tom, jak prožívali a interpretovali ty samé životní události. To se jasně vyjevilo v situaci, kdy mi Tom bez jakékoliv známky nadšení oznámil, že je Wendy zase těhotná.   

S tím se ještě budu muset vyrovnat. Ale vyrovnat se s tím, to se snadno řekne. (mlčení) Přiznávám, že je to pro mě těžké. (...) Budeme čtyři ... Už tři bylo hodně, ale čtyři! To už je pro mě něco ... to je na mě příliš. 

O několik okamžiků poté, co mi Tom sdělil svůj pohled na novou rodinnou situaci, do místnosti vstoupila Wendy. Byla celá rozzářená. Jelikož jsem tam v danou chvíli byla s cílem naslouchat významům, které věcem dává Tom, rozhodla jsem se primárně zaměřit na jeho perspektivu a pozdravit Wendy běžným způsobem, aniž bych se o jejím těhotenství zmínila. V další části rozhovoru zůstávala Wendy poblíž nás. Opakovaně prošla kolem stolu, dala mi něco k pití a nakonec se mě nadšeně zeptala, zda mi již Tom hlavní novinku sdělil. 

Chtěla jsem k oběma pohledům přistoupit se stejnou mírou úcty, ale to mi vzhledem k jejich naprosté protikladnosti připadalo značně obtížné. Nakonec jsem se rozhodla na otázku odpovědět upřímně (ale nepřiklonit se ani k jedné straně) a poté jsem se opět obrátila k Tomovi.

Při reflexi svojí výzkumné strategie jsme si povšimli posunu od „giving voice“ ke kooperativnější snaze o vytváření a společnou konstrukci „vědění“ se zúčastněnými rodiči a rodinami. Na našem výzkumném procesu je vidět, jak jsme se od mluvení k lidem žijícím v chudobě posunuli k mluvení s nimi. Krumer-Nevo (2009: 290) tento posun popisuje jako snahu „přistupovat k hlasům výzkumníků zevnitř jako k vědění, u něhož musí badatelé znovu promýšlet nejen obsah svého výzkumu, ale i jeho formu“. Tvrdí, že přistupujeme-li k lidem žijícím v chudobě jako k držitelům vědění, uznáváme tím, že nejenže mají své osobní zkušenosti, „ale opravdu přicházejí i s myšlenkami, leckdy kritickými, s nápady a návrhy – a o svojí situaci jsou schopni uvažovat analyticky a teoreticky, byť neakademickým jazykem“ (Krumer-Nevo, 2009: 291). Účastníci výzkumu například zpochybňovali původní výzkumné závěry badatelů a přicházeli s komplikovanějším, mnohovrstevnatým obrazem přechodů pod a nad hranici chudoby. Výpovědi účastníků rovněž odhalily, jak jsou vždy nutně propojené dimenze sociální, kulturní, vztahová, symbolická, materiální a zdrojová.