PŘÍKLAD PARTICIPATIVNÍHO VÝZKUMU Z BELGIE

1. Úvod

Od 90. let se zdůrazňuje význam participace osob žijících v chudobě na výzkumu sociální práce (Beresford, 2002; Beresford & Croft, 2004; Krumer-Nevo, 2005, 2016; Lister, 2002, 2004; Mehta, 2008). Podstata chudoby je zde rámována jako strukturální problém nedostatečné participace − lidé žijící v chudobě jsou vyloučeni z procesu definování chudoby a politik boje proti ní (De Bie, Roets & Roose, 2013). Ve výzkumu chudoby se nedávno objevil přístup „giving voice“, založený na myšlence, že: 

"začít naslouchat hlasům chudých (...) je nutnou podmínkou humanizace občanů i institucí, včetně výzkumných (...) a potenciálním zdrojem jedinečných příspěvků k celkovému vědění díky reflexi toho, jak osoby na okraji společnosti pohlížejí na svůj život, ale i na společnost a její stěžejní instituce" (Krumer-Nevo, 2005: 99–100).  

A jak výstižně uvádí Freire (1972), nechudé osoby, jako např. výzkumníci sociální práce, kteří mají skutečnou moc zajistit sociální spravedlnost a sociální změnu, se často (víceméně nezáměrně) podílejí na udržování statusu quo. Z myšlenky, že lidé žijící v chudobě představují pro daný jev „odborníky z praxe“ (Lister, 2004), se dovozuje, že participativní přístup k lidem žijícím v chudobě je ve výzkumu sociální práce plodnou strategií pro důkladné pochopení nejen chudoby jako komplexního a mnohovrstevnatého sociálního problému, ale i významu intervencí sociální práce. 

V tomto duchu vycházíme v následujícím příkladu z výzkumného projektu uskutečněného ve Flandrech (holandsky mluvící část Belgie), kde byly retrospektivně zkoumány životní dráhy v rodinách žijících v chudobě. Cílem výzkumného projektu bylo zjistit, které intervence v sociální práci s rodinou prožívaly rodiny jako významné pro svoji cestu z chudoby (viz Schiettecat et al., 2016). 

V tomto příkladu jsme své zkušenosti popsali s pomocí orientačních otázek RPP ke každému z šesti klíčových balíčků. 

2. Kontext

Výzkumný projekt byl zadán a financován Vlámským výzkumným centrem chudoby (VLAS: Flemisch Poverty Research Center), které se zabývá rozvojem strategií a praxe v politice boje proti dětské chudobě. Výzkumné zadání VLAS vycházelo z logiky evropských sociálních politik, které se v poslední době na boj proti dětské chudobě výslovně zaměřují (European Commission, 2008). Přestože je dětská chudoba ve většině evropských společností trvalým jevem již po staletí (Cantillon, 2011; Platt, 2005; Rahn & Chassé, 2009), teprve nedávno se stala jednou z hlavních priorit strategií boje proti chudobě. Cílem je dosáhnout hmatatelných výsledků v boji proti dětské chudobě po celé Evropě, včetně chudoby v rodině a jejího mezigeneračního přenosu (Council of the European Union, 2006). 

Tím, že byla zarámována jako problém vyžadující neodkladná opatření, se dětská chudoba dostala do hledáčku praktických intervencí v sociální práci s rodinou (Platt, 2005). Hlavním objektem intervence se stalo dítě spolu s rodiči, považovanými za odpovědné za jeho prospěch (Gillies, 2005, 2008; Schiettecat, Vandenbroeck & Roets, 2014). Strategie boje proti chudobě se například čím dál častěji zaměřují na prevenci v předškolním vzdělávání a péči jako oblasti zdravotní a sociální péče (Doyle, Harmon, Heckman, & Tremblay, 2009). 

V tomto veřejněpolitickém kontextu jsme tedy dostali možnost promítnout svůj zájem o participativní výzkum do daného problému mezinárodní sociální politiky. 

Odkaz: Schiettecat, T., Roets, G., & Vandenbroeck, M. (2015). Do families in poverty need child and family social work? European Journal of Social Work, 18(5), 647-660. 

3. Motivace

Naše badatelská ambice pracovat participativně s rodinami, a zejména rodiči, žijícími v chudobě vzešla z uvědomění, že v rámci tzv. rodičovského obratu se čím dál více zdůrazňuje individuální odpovědnost rodičů. To podle nás svědčí o atmosféře charakterizované explicitní či implicitní snahou řídit a regulovat chování rodičů, a zejména rodičů chudých (Gillies, 2005; Lister, 2006). V duchu paradigmatu sociálních investic je dítě stavěno do role ústředního objektu intervence, což vede k „oddělení blaha dítěte od blaha jeho rodičů“ (Lister, 2006, p. 315–316). Chudí rodiče jsou často vyobrazováni jako „špatně hospodařící lidé, kteří svoje postoje a chování předávají dětem“ (Main & Bradshaw, 2015, p. 38). K rodičům je dlouhodobě přistupováno jako k osobám „nekompetentním“ a „špatně se starajícím“, protože je jim přisuzována odpovědnost za řešení strukturálních okolností, ve kterých žijí jejich děti, zatímco děti jsou považovány za oběti svých rodičů (Goldson, 2002).

Tyto trendy ve veřejné politice a způsoby vnímání příčin chudoby jsme chtěli podrobit kritickému zkoumání. Rozhodli jsme se přizvat k účasti na našem výzkumném projektu rodiče z rodin žijících v chudobě a zahrnout do něj jejich životní zkušenosti prostřednictvím výzkumu rodinných historií, abychom zjistili, které intervence v sociální práci s rodinou prožívali jako významné pro jejich cestu z chudoby (viz Schiettecat et al., 2016).

Odkazy:

Schiettecat, T., Roets, G., Vandenbroeck, M. (2017). What families in poverty consider supportive: welfare strategies of parents with young children in relation to (child and family) social work. Child & Family Social Work, 22(2), 689-699.

Jacquet, N., Van Haute, D., Schiettecat, T., Roets, G. (2022). Stereotypes, conditions, and binaries: analysing processes of social disqualification towards children and parents living in poverty. British Journal of Social Work Stereotypes, conditions and binaries: Analysing processes of social disqualification towards children and parents living in precarity | The British Journal of Social Work | Oxford Academic (oup.com)

4. Partneři

Přizvali jsme partnery trojího typu: vysokoškolské učitele/badatele, rodiny (a zejména matky a otce) žijící v chudobě a odborníky v sociálních službách pro rodiny s dětmi. 

Společnou koordinací pověření (vysokoškolští) učitelé/badatelé měli již s příslušnými poskytovateli sociálních služeb, kteří dané rodiny každodenně a dlouhodobě podporovali, dříve navázané vztahy a požívali vzájemné reputace. To bylo důležité z etického hlediska: při provádění participativního výzkumu jsme se mohli opírat o vztahy založené na důvěře, které jsme s těmito partnery vybudovali díky jejich zapojení do dřívějších výukových a výzkumných činností.

Uživatele služeb jsme k účasti na výzkumu získávali s pomocí těchto poskytovatelů sociálních služeb. Požádali jsme je, aby získali rodiny ochotné k účasti, které od nich dříve získávaly podporu a v průběhu času se potýkaly s finančními problémy. Poté, co jsme s nimi takto navázali předběžný kontakt, jsme již s rodinami začali jednat přímo a získali od nich informovaný souhlas. Prováděli jsme otevřená kvalitativní hloubková interview s rodiči malých dětí, kteří měli zkušenosti s různými intervencemi sociální práce. Šlo o rodiny s několika dětmi, kdy jedno z nich bylo pokud možno ve věku od 1 do 3 let. V průběhu výzkumu jsme provedli rozhovory se 14 rodiči (deseti matkami a čtyřmi otci) z devíti různých rodin. Zatímco někteří rodiče se do rozhovorů zapojovali jen občas, rozsáhlejší rozhovory jsme vedli s devíti rodiči (sedmi matkami a dvěma otci ze sedmi rodin). 

Během série dvou až čtyř rozhovorů o rozsahu od jedné do čtyř hodin nám rodiče sdělovali svoje životní příběhy a zkušenosti s intervencemi sociální práce. Ze všech 27 interview byla pořízena úplná zvuková nahrávka a transkripce. Rekonstruované rodinné historie pak výzkumnice opět sdílela s rodiči, aby si s nimi upřesnila jednotlivé poznatky a dějovou linii. Během spolupráce s rodiči na (re)konstrukci jejich rodinných historií jsme po vzájemné dohodě dospěli k rozhodnutí tyto historie vizualizovat. Vizualizace nám umožnila lépe pochopit stavy chudoby, ve kterých se účastníci výzkumu nacházeli. Podařilo se nám zdokumentovat skutečné zdroje, události a klíčové problémy, kterými se vyznačovaly konkrétní body obratu (Millar, 2007). Metodou životní historie jsme získávali komplexní mozaiku životních zkušeností, kterou jsme skládali a kontextualizovali konstruováním individuální životní dráhy v úzké spolupráci s rodiči. Tyto životní dráhy se vinuly jednotlivými výzkumnými procesy jako společné vlákno, které jsme postupně opravovali, rozpracovávali a zpřesňovali. To nám umožnilo důkladně pochopit, jak tyto rodiny prožívaly jednotlivé tranzice a k nim vedoucí události a zdroje (včetně intervencí sociální práce).

VLASTNÍ POZICE

Za obzvlášť nezbytný jsme považovali participativní a zároveň reflexivní přístup k výzkumu sociální práce, protože výzkum rodinných historií „je praktika jdoucí nad rámec pouhého výkonu předepsané badatelské role podle kroků v příručce“. Takto praktika vyžaduje uznání reflexivní úlohy badatele (Roberts, 2002: 173). 

Chtěli jsme vzít v úvahu mocenskou nerovnováhu, která je v produkci vědění o komplexním sociálním problému chudoby obvykle přítomna. Uplatněním participativního přístupu k výzkumu sociální práce jsme chtěli zdůraznit zapojení výzkumných partnerů do spolukonstruování vědění, a tím přispět k rekonfiguraci mocenských vztahů, které jsou v produkci vědění přítomny. Nicméně to, jak budou výzkumné poznatky interpretovány a jak se o nich bude psát, zůstává „v rukou badatele, a ne v rukou zkoumaných, dotazovaných osob“ (Krumer-Nevo, 2002: 305). 

Souhlasíme s Krumer-Nevo (2009: 282), podle níž mnozí badatelé uplatňují participativní přístupy, „aniž by konkretizovali proces, jímž je vyprodukovali (...). Není zde jasné, jakou roli lidé žijící v chudobě hráli“. 

Pro nás se výzkumná metoda životních historií vyznačovala metodologickými a etickými dilematy, komplexitou a nejednoznačností (D’Cruz a Jones, 2004), což si vyžádalo otevřenost k diskusi o pochybnostech a úvahách, na které jsme během výzkumného procesu naráželi (Roose et al., 2016). 

Odkazy:

Roose, R., Roets, G., Schiettecat, T., Piessens, A., Van Gils, J., Pannecoucke, B., Driessens, K., Desair, K., Hermans, K., Op de Beeck, H., Vandenhole, W., van Robaeys, B., & Vandenbroeck, M. (2016). Social work research as a practice of transparency. European Journal of Social Work, 19(6), 1021-1034.

Schiettecat, T., Roets, G., Vandenbroeck, M. (2018). Capturing life histories about movements into and out of poverty: A road with pits and bumps. Qualitative Social Work, 17(3), 387-404.

5. Postupy a strategie

Zvolili jsme metodu životních historií založenou na retrospektivním zkoumání strategií využití sociální pomoci, úsilí, tužeb a aspirací rodičů s malými dětmi přecházejících pod nebo nad hranici chudoby, jakož i jejich zkušeností se sociální prací. K retrospektivním metodám kvalitativního longitudinálního výzkumu chudoby patří i sběr dat „o jejich minulých zkušenostech a změnách v životě“ (Alcock, 2004: 403). Ten nám může poskytnout velmi podrobné poznatky o příslušných okolnostech a strukturálních zdrojích či překážkách.

Ve výzkumu rodinných historií mohou výzkumní partneři vyprávět svoji životní historii „bez předem stanovených odpovědí na předem určená témata, totiž jako partneři interpretující, definující, signalizující a čtoucí symboly a signály“ (Bogdan a Biklen, 1998: 25). Proto jsme v životních historiích zúčastněných rodin nepracovali s předem stanovenou definicí přechodu pod a nad hranici chudoby. Ten jsme naopak brali jako „senzibilizující koncept“ nabývající smyslu postupně, v průběhu výzkumné interakce (Bogdan a Biklen, 1998). Blumer (1954: 7) uvádí, že „senzibilizující koncepty“ poskytují uživateli „obecné referenční povědomí a orientaci při práci s empirickými výskyty. Zatímco definitivní koncepty předepisují, co máme vidět, senzibilizující koncepty pouze naznačují směr, kterým se máme dívat“. Při práci s nimi je nutný proces vyjednávání a interpretace. To, že se do interpretace životních příběhů zapojuje jak výzkumník, tak i jejich přímí aktéři, svědčí o možné mocenské propasti mezi zkoumající a zkoumanou osobou při studiu životních světů lidí, kteří se s ohledem na svoje materiální, sociální a symbolické zdroje řadí k marginalizovaným skupinám (Krumer-Nevo, 2002, 2009).

V našem projektu výzkumu rodinných historií se mocenské vztahy objevovaly překvapivě a v různých etapách kontaktu s rodiči. Na následujících řádcích nabízíme vybranou miniaturu obsahující rekonstruovanou a vizualizovanou životní historii jedné rodiny, v níž jsme pracovali s matkou Wendy i otcem Tomem. Zároveň se věnujeme i komplexním aspektům procesu konstruování.  

S Wendy a Tomem, kterým bylo oběma 33 let, jsme se zkontaktovali prostřednictvím poskytovatele sociálních služeb pro rodiny s dětmi, a to v době, kdy byly dohodnuté cíle práce s rodinou téměř naplněny. V době rozhovorů měli tito rodiče tři děti – sedmiletého chlapce a dvě dcery ve věku tří a pěti let. Jelikož zájem o účast na výzkumném projektu projevili oba rodiče, navrhli jsme, že bychom se mohli setkávat s každým zvlášť. Domnívali jsme se, že tak lépe doceníme, jaký smysl každý z nich osobně dává zkoumaným tranzicím a způsobům podpory. 

Výzkumnice Tineke Schiettecat nakonec uskutečnila s každým z rodičů tři rozhovory. Následující miniaturu sestavujeme z jejích terénních poznámek: 

Nejprve jsem se setkala s Wendy. Když jsem vstoupila do obývacího pokoje, zrovna měla rozdělané žehlení. I když jsem v bytě nevnímala žádný nepořádek, Wendy se omluvila, že ještě nemá uklizeno. Také mi spontánně ukázala, jaké mají jejich děti hračky, a podrobně předvedla, jak si s nimi hrají. Dále mě zavedla na prohlídku dětských pokojů. Chvíli jsme obdivovaly další hračky a Wendy mi ukázala skvrnu od vody nad oknem. Zpátky v přízemí mě naučila, jak z obnošených zimních kalhot vyrobit letní kraťasy a jak kreativně vyspravit oděvy s pomocí záplat z obchodu se zlevněným zbožím. Nabyla jsem dojmu, že se mi Wendy snaží dokázat, že je dobrá matka. Možná byla především hrdá na to, co je navzdory nepříznivým životním okolnostem schopna poskytnout svým dětem. Možná byla z interview nervózní a jen nevěděla, jak reagovat. Anebo je možné, že mi svým spíše defenzivním spontánním postojem sdělovala něco o tom, jak k ní obvykle přistupují sociální úřady. Teprve po hodině jsem se dostala k tomu, abych vysvětlila, proč jsem k ní domů vlastně přišla. Do té doby jsem měla vypnutý diktafon. Tato nečekaná předehra k interview ilustruje, v jakém jsem se s touto matkou ocitla propletenci subjektivních procesů interpretace založených na vnímání té druhé, svojí vlastní pozice a předmětu našeho setkání. Zatímco jsme si vyjasňovaly hlavní témata, na která se zaměříme, v následujících hovorech jsme s Wendy začaly společně (re)konstruovat a vizualizovat její životní dráhu. Z tohoto procesu opět vzešly užitečné nástroje k prohloubení hovoru o zkušenostech z životních událostí, tranzicí a způsobů podpory. 

Schéma 2: Životní dráha Wendy (legenda zde)

S Wendiným partnerem Tomem jsme ve výzkumu postupovali dosti podobně.   

Schéma 3: Životní dráha Toma (legenda zde)

Faktické údaje poskytnuté oběma rodiči byly v mnohém podobné. Oba například zmínili život s „tikající časovanou bombou“, a to s ohledem na někdejší nevyhovující a značně nebezpečný stav bytu. U některých událostí nebo intervencí se však Tom a Wendy v důrazu neshodovali. Navíc se někdy značně lišili v tom, jak prožívali a interpretovali ty samé životní události. To se jasně vyjevilo v situaci, kdy mi Tom bez jakékoliv známky nadšení oznámil, že je Wendy zase těhotná.   

S tím se ještě budu muset vyrovnat. Ale vyrovnat se s tím, to se snadno řekne. (mlčení) Přiznávám, že je to pro mě těžké. (...) Budeme čtyři ... Už tři bylo hodně, ale čtyři! To už je pro mě něco ... to je na mě příliš. 

O několik okamžiků poté, co mi Tom sdělil svůj pohled na novou rodinnou situaci, do místnosti vstoupila Wendy. Byla celá rozzářená. Jelikož jsem tam v danou chvíli byla s cílem naslouchat významům, které věcem dává Tom, rozhodla jsem se primárně zaměřit na jeho perspektivu a pozdravit Wendy běžným způsobem, aniž bych se o jejím těhotenství zmínila. V další části rozhovoru zůstávala Wendy poblíž nás. Opakovaně prošla kolem stolu, dala mi něco k pití a nakonec se mě nadšeně zeptala, zda mi již Tom hlavní novinku sdělil. 

Chtěla jsem k oběma pohledům přistoupit se stejnou mírou úcty, ale to mi vzhledem k jejich naprosté protikladnosti připadalo značně obtížné. Nakonec jsem se rozhodla na otázku odpovědět upřímně (ale nepřiklonit se ani k jedné straně) a poté jsem se opět obrátila k Tomovi.

Při reflexi svojí výzkumné strategie jsme si povšimli posunu od „giving voice“ ke kooperativnější snaze o vytváření a společnou konstrukci „vědění“ se zúčastněnými rodiči a rodinami. Na našem výzkumném procesu je vidět, jak jsme se od mluvení k lidem žijícím v chudobě posunuli k mluvení s nimi. Krumer-Nevo (2009: 290) tento posun popisuje jako snahu „přistupovat k hlasům výzkumníků zevnitř jako k vědění, u něhož musí badatelé znovu promýšlet nejen obsah svého výzkumu, ale i jeho formu“. Tvrdí, že přistupujeme-li k lidem žijícím v chudobě jako k držitelům vědění, uznáváme tím, že nejenže mají své osobní zkušenosti, „ale opravdu přicházejí i s myšlenkami, leckdy kritickými, s nápady a návrhy – a o svojí situaci jsou schopni uvažovat analyticky a teoreticky, byť neakademickým jazykem“ (Krumer-Nevo, 2009: 291). Účastníci výzkumu například zpochybňovali původní výzkumné závěry badatelů a přicházeli s komplikovanějším, mnohovrstevnatým obrazem přechodů pod a nad hranici chudoby. Výpovědi účastníků rovněž odhalily, jak jsou vždy nutně propojené dimenze sociální, kulturní, vztahová, symbolická, materiální a zdrojová.

6. Následné aktivity

Výzkumný projekt vyústil v reprezentaci a šíření výzkumných poznatků, do jejichž produkce jsme se snažili zahrnout participaci rodičů. 

Proto jsme brali v úvahu, že poznatky a určité reprezentace přitahují pozornost tvůrců sociální politiky a sociálních pracovníků, kteří často do ohniska intervence kladou jednotlivé dítě. Výzkumné poznatky navíc bývají reprezentovány jako kauzální explanace, formou „seznamu s odrážkami“, a s důrazem na fakta, nikoliv na interpretativní porozumění. Takový přístup může znehodnotit možnosti demokratické debaty s aktéry v naší společnosti, včetně samotných rodin, o komplexní povaze tvorby a praxe veřejné politiky ke zmírnění dynamiky dětské chudoby a o tom, jak veřejná politika a praxe utvářejí struktury a diskurzy ovlivňující konkrétní situace dětí žijících v chudobě. Při šíření našich poznatků jsme se prostřednictvím rodinných historií a obrazového zpracování snažili předat publiku smysluplnou podobu významů, které v příbězích vznikaly chaoticky, nejednoznačně a mnohovrstevnatě. Jako východisko jsme prosazovali hodnoty sociální spravedlnosti a rovnosti a zároveň jsme vznášeli sporné otázky, abychom aktérům utvářejícím podmínky, ve kterých děti a rodiče v chudobě žijí, nabídli svým výzkumem další náměty k přemýšlení. 

Rovněž jsme si však uvědomili, že nejslabším místem našeho výzkumného projektu se stala absence následného dialogu se zúčastněnými rodinami během reprezentace a šíření poznatků – to, že jsme jim neposkytli prostor vyjádřit se k dalším opatřením. K tomu nám však v pouze čtyřletém výzkumném projektu chyběly finance a čas.