5. Závěrečné úvahy

Tyto různorodé příklady případů, které byly prozkoumány a diskutovány během intenzivních programů v Dublinu a Gentu, ilustrují, že reflexivní profesionalizace je nezbytná k uchopení složitostí a výzev, které participativní přístupy v rozvoji výzkumu, vzdělávání a praxe zdravotní sociální péče představují. Reflexivní profesionalita konfrontuje úmysl (notion), jehož snahou je rozvinout (develop) participativní zdravotní a sociální péči, která se může setkat s odporem, neúčastí, odchodem z participace nebo s neúmyslnými vykořisťovatelskými či vylučovacími (exclusionary) důsledky, včetně tokenismu. V tomto duchu nás naše společné zkušenosti a úvahy vedly k propojení reflexivních přístupů s přístupy demokratickými s cílem vytváření znalostí (knowledge creation) a rozvoje praxe. Bereme-li demokratickou profesionalitu jako normativní a vedoucí (guiding) orientaci pro zapojení se do složitostí participativních projektů, je v souladu se vztahovými přístupy k reflexivitě, které poukazují na různé vztahy mezi profesionály, uživateli služeb, organizacemi, zákonodárci a společností obecně, které stojí v centru zdravotnické a sociální péče (Dzur, 2008, 2019; Kessl, 2009; van der Tier et al., 2022).

Demokratická a reflexivní kvalita participativního procesu pak spočívá v tom, že ani profesionálové „jako experti“, ani administrátoři, manažeři či financovatelé služeb, a vlastně ani uživatelé služeb, nemají monopol na rozhodování o tom, co se považuje za dobrou participativní praxi. Namísto toho jsou fenomény rozporů, rozdílů, konfliktů, antagonismu, neúčasti, odchodu a odporu, které nevyhnutelně spolu s participací uživatelů služeb vznikají, vždy považovány za místěné v centru (situated at the center) rozvoje praxe zdravotní a sociální péče. Pouze na základě tohoto předpokladu se mohou stát předmětem demokratického dialogu, v němž je vztah mezi profesionály a uživateli služeb utvářen způsobem, který uživatele služeb uznává jako občany, a tudíž je zahrnuje do veřejných debat o sociální spravedlnosti. V těchto interakcích se význam demokratických struktur a praktik může stát žitou zkušeností (lived experience), a tím může u uživatelů služeb i profesionálů vyvolat nutkání angažovat se ve vládních institucích a hnutích občanské společnosti, které mohou být zprostředkovávány (mediated by) profesionály, ale jsou na profesionálech nezávislé (Dzur, 2008, 2019; Vandertier, 2021). 

Dále navrhujeme, aby vzdělávací a odborné podpůrné programy využívaly potenciál, který vyplývá z přímějšího zapojení uživatelů služeb do výuky a podpory reflexivity. Tento potenciál spočívá částečně ve skutečnosti, že studenti jsou konfrontováni se specifičností, ale také s „nezařaditelnou“ (noncategorizable) intenzitou žitých realit uživatelů služeb v relativně bezpečném kontextu, ve kterém mohou být reakce analyzovány v poměru k jejich hypotetickým důsledkům, aniž by to vedlo k okamžitým změnám. Stejně tak jsou takové situace učebními zkušenostmi pro uživatele služeb, které také mohou usnadnit reflexi dimenzí jejich situace, které si dříve neuvědomovali. To znamená, že se obě strany zapojí do procesů vyjednávání ohledně odlišných normativních předpokladů, v nichž „správný postup“ není ani předem daným závěrem zohledňujícím vědecké poznatky, ani otázkou „potěšení klienta“ díky formálnímu urovnání konsensem. Místo toho se základní principy demokracie uvádějí do pohybu za takových okolností, kdy se na povrch vynořují protichůdné perspektivy, zájmy a normativní předpoklady a volají po rozhodnutích, která přijdou prostřednictvím výzkumem řízené zvídavosti a reflexivity tak, aby se kriticky prozkoumaly teorie, hodnoty, konstrukce problémů a mocenské rozdíly, které jsou nedílnou součástí našeho úsilí o rozvoj participativních přístupů ke zdravotní a sociální péči (Singh & Cowden, 2009).