Reflexivity and participation in communities CZ

Druhé téma je postavené na sociálně-strukturální rovině reflexivity a soustředí se na důležitost historického povědomí zdravotníků a sociálních pracovníků o tom, jak byla v různých epochách a národních kontextech počata a definována jejich profesní identita a veřejný mandát. Srovnávací přehled literatury provedený v rámci projektu INORP ukázal s ohledem na participativní praktiky v Evropských zemích na to, jak je důležité věnovat pozornost příslušným historickým, sociálně-politickým, ekonomickým a kulturním okolnostem, ve kterých se praxe, vzdělávání a výzkum rozvíjely, aby se tak v perspektivách profesionální praxe mohla oddělit specifika od univerzálností (to differentiate between specificities and universalities in professional practice perspectives). 

„Mít hlas“ se stalo klíčovým atributem moderního občanství, s tím, že myšlenka veřejné participace se postupně začala objevovat od éry osvícenství. V Evropě začaly po druhé světové válce vznikat sociální státy (Marshall, 1964), které byly materiálními a symbolickými prostředky občanství (vehicles of citizenship) při konsolidaci a institucionalizaci občanských, politických a sociálních práv, která ustanovila veřejnou odpovědnost státu za blaho občanů. Právní přístupy obvykle udávají (imply), že občané v evropských společnostech mají nárok na sociální dávky, zdroje a služby, které jsou přerozdělovány sociálním státem (Lister, 2004). V rámci institucionalizace struktur a uspořádání sociálního státu získala sociální práce relativně autonomní profesní postavení a veřejný mandát sociálního státu usilovat o sociální spravedlnost a lidská práva (Dean, 2017). Profesní role sociální práce tak plnila úlohu (situated) aktéra vytvářejícího souhru (interplay) mezi zájmy a obavy (concerns) občanů na individuální úrovni a získávajícího (acquisition of) občanských, politických a sociálních práv na strukturální úrovni (Bouverne-De Bie, 2015).

Historické reflexe a současná proměna sociálního státu však jasně ukazují, že všechny verze občanství (citizenship) a práv vznikaly opravdu postupně a zůstávají jen částečně přiznány pouze určitým vrstvám populace (Kessl, 2009; Dewanckel et al., 2021). Občanství a práva byly rozšířeny jako důsledky historického, sociálního a politického boje, ve kterém hrála klíčovou roli sociální hnutí jako dělnická, feministická, občanská práva, dětská práva a hnutí za práva zdravotně postižených. Nicméně formy nejistého občanství (insecure citizenship), neboli tzv „denizenship“ (Turner, 2016), však v současnosti odkazují na to, jak stát přispívá k erozi ochranných struktur a solidarity vůči občanům, kteří mají formální občanská práva, zejména však vůči lidem, kteří migrují a nejsou chráněni z důvodu územní logiky.

S ohledem na tyto přechody v sobě participace stále nese prvky konfliktu a činitelů, které zpochybňují a konfrontují normy, mocenské struktury, vztahy a systémové nerovnosti, a proto obsahují pedagogický element: artikulace „hlasu,“ který transformuje soukromá znepokojení na veřejnou problematiku nutně zahrnuje veřejný a demokratický proces učení (Grunwald & Thiersch, 2009). Jedním z charakteristických rysů profesionální sociální práce je uznání práv uživatelů služeb jako občanů mající svá práva. Jako klíčový příklad lze přístup sociální pedagogiky považovat za uznání životních znalostí (life knowledge) a kapacit uživatelů služeb, na kterých by měly být odborné intervence postaveny spíše, než se snažit jejich chování „opravovat“ podle referenčního bodu sociální spravedlnosti (Köngeter & Schröer, 2013), a tím se vyhýbat reprodukci otázky, kdo si asistenci zaslouží nebo ne (Krumer-Nevo, 2016; Garrett, 2019).

Pro profesionální sociální práci to vyvolává otázku, do jaké míry mohou vyloučení, marginalizováni a bezmocní lidé využívat požadované zdroje (jako jsou znalosti, moc a prostředky) a služby, nechat zaznít svůj hlas a domáhat se práv, aniž by se stali závislými na podpoře. Tato nejednoznačnost ve veřejném mandátu sociální práce vyžaduje kritickou reflexivitu. Jak se vypořádat například s paradoxním postavením, ve kterých se mohou ocitnout iniciativy těch, kteří přežili a kteří brání sami sebe (survivor and self-advocacy initiatives) když ostře kritizují veřejné instituce a služby, přičemž vědí, že mohou současně potřebovat podporu, aby přinesly společenskou transformaci a změnu? A přitom tyto služby mohou také odmítnout perspektivy těchto uživatelů, pro které může být těžké se dovolat svých práv. Aktivistická hnutí (self-advocacy movements), uživatelé služeb a skupiny přeživších v současnosti nadále hrají důležitou roli při utváření prostředí sociálních a zdravotních služeb. Jejich programy, způsoby fungování a zapojení do formálních politických struktur se však značně liší v závislosti na převládající politické kultuře v jednotlivých zemích. Mnohé iniciativy sociální práce si teprve postupně uvědomily, že jejich úsilí se může snadno změnit v symbolické formy participace z důvodů nových, často mocnějších a paternalistických forem útlaku a vyloučení.

Případový příklad 1: Reflexivita v zastupování v participativní tvorbě politiky proti chudobě a rozvoji praxe: historický pohled na rétoriku aktivistických organizací lidí v chudobě (Belgie)

Historická studie rétoriky aktivistických (self-advocacy) organizací lidí žijících v chudobě v Belgii odkrývá nutnost uplatňovat reflexivitu při formování politiky a zastoupení v politické reprezentaci a rozvoji praxe (in shaping a politics of representation in policy and practice development) (viz Degerickx et al., 2022). Případová studie se zaměřila na to, jak se od 90. letech 20. století při tvorbě legislativy proti chudobě dostalo do popředí paradigma participace a rozvoj praxe sociální práce v Evropě, což znamená, že lidé v chudobě by se jako rovnocenní občané měli účastnit politických rozhodovacích procesů. Na základě historické případové studie byly vzneseny otázky, kdo se takových procesů skutečně účastní.  

Studie se opírala o soubor myšlenek francouzského filozofa Jacquese Rancièra, které představovaly teorie různých představ o participaci, identifikoval výzkum čtyři různá chápání participace, která se mohou objevit v sociální politice a rozvoji praxe sociální práce: (1) konzultace s důrazem na sběr svědectví lidí žijících v chudobě bez jejich zapojení do formulování kolektivních obav (collective concerns), (2) inkluze jako součást emancipačního projektu, jehož cílem je začlenit lidi v chudobě do společenského uspořádání, (3) konfrontace, v níž se angažují chudí a nechudí zainteresovaní, aby vedli diskuse o problematice rovnosti v procesu a v našich společnostech a (4) mobilizace v níž chudí a nechudí zúčastnění aktivně zapojují širší společnost do rozvoje politik a strategií boje proti chudobě. V současné době pracuje hlavní řešitelka tohoto výzkumu, Heidi Degerickx, jako koordinátorka organizace Síť proti chudobě (the Network Against Poverty) ve vlámsky mluvící části Belgie, kde se aktivně podílí na utváření této politiky participace a zastoupení. Centrální otázkou, kterou řeší ve vztahu ke každému z těchto přístupů je, zda participativní úsilí produkuje momenty demokracie, ve kterých skutečně dochází k přesunu moci, a které může vést k sociálně spravedlivější a rovnoprávnější společnosti. Následující výzva (a plea) byla vznesena pro „neznalou“ (ignorant) či reflexivní pozici aktérů sociální práce a sociální politiky: „dávat hlas“ nestačí a politická participace potřebuje vytvořit organizační a institucionální podmínky pro, a s lidmi žijícími v chudobě. To vyžaduje otevření demokratického prostoru, ve kterém jsou přijímány hodnoty rovnosti a nesouhlasu, tak jako uvědomění si složitosti a nejistoty takovýchto participativních přístupů.

Případová studie 2: Praktiky ochrany/zabezpečení (safeguarding) dospělých v případech donucovací kontroly: může být reflexivní praxe sociální práce katalyzátorem změny v cyklu zneužívání (cycle of abuse) tím, že podpoří autonomii a participaci uživatelů služeb? (Irsko) 

V irské případové studii se ukázalo, že porozumění a diskuse zahrnující historický kontext irských zdravotnických služeb je zásadní pro rozvoj reflexivních způsobů zapojení uživatelů zdravotnických služeb do participativních přístupů. Irské zdravotnictví zaznamenalo během přechozích 50 let radikální změny zahrnující přechod od dědictví katolické subsidiarity ke „smíšené ekonomice blahobytu“ spojující dobrovolný sektor a státní poskytování zdravotních a sociálních služeb (Fanning, 1999). Tradiční katolický étos zakotvený ve státní ústavě byl neustále nahlodáván sociálními hnutími, která úspěšně vyústila v zakotvení rovných práv pro občany GBTQ+ a práv žen na potrat. Přes toto radikální zlepšení občanství práv funguje poskytování služeb zdravotně postiženým a starším dospělým stále na základě modelu péče ovlivněného medicínou (medicalized model), který ovlivňuje irskou sociální politiku (Irish social policy) mající kořeny v duálním vlivu katolické církve a lékařské profese (Iredale, 1999). 

Případová studie odráží praxi sociální práce v Irsku zaměřenou na sefeguarding a to, jak sociální pracovníci zdolávají mocenskou nerovnováhu, která je staví do role expertních poradců pro občany, kteří si prožili nějakou formu ublížení/poškození. „Bezpečnostní zóny“ nebo prostory využívané těmi, kdo zažívají koercitivní kontrolu jsou dobře zdokumentovány v literatuře (Stark 2007; Johnson, 2008). V kontextu této případové studie výzkumník zkoumal, zda sociální pracovníci zabývající se sefeguarding berou při vypracovávání bezpečnostních plánů pro dospělé s rizikem zranění v potaz tzv „zasvěcené znalostí“ (Insider knowledge). Co se stane, když uživatelé služeb přijmou (adopt) bezpečnostní strategie, které zpochybňují profesionální hodnocení/normativní pohled konceptualizovaný státem a jeho činiteli? Poskytování sociální práce zabývající se ochranou (sefeguarding) v Irsku je založeno na předpokladu, poškození či ublížení může být vymýceno či minimalizováno na mikro-rodinné úrovni (micro-familial level), aniž by byly zpochybněny socio-strukturální nerovnosti vedoucí k tomu, že starší a zdravotně postižení lidé jsou odkázáni pro zajištění jejich péče a potřeby podpory na svých rodinách. To vede k tomu, že pokusy sociálních pracovníků prosadit demokratickou a participativní praxi často narazí na to, že stát není schopen poskytnou adekvátní péči a podporu těm, kteří ji nejvíce potřebují.

Kritické otázky pro reflexivitu

• Mnoho případových studií poukazuje na to, že participativní přístupy hrají klíčovou roli tím, že podporují „nejlepší zájmy“ uživatelů služeb. Několik případových studií však poukazuje na potenciální napětí mezi tím, jak by profesionálové ze zdravotnictví a sociální práci měli nebo chtěli pracovat na propagování nejlepšího zájmu uživatele služeb a (historickými) očekáváními ze strany legislativních a zákonných rámců, které takové přístupy omezují. Jaké strategie lze v těchto případech použít? Co může tyto profesionály v takových případech podpořit? 
• Případové studie také ukazují na nutnost uvědomit si komplexnost participativních iniciativ a rozvoje praxe, protože participace nevede nezbytně k demokratičtější a sociálně spravedlivější společnosti. Pokud „dávání hlasu“ prostě nestačí, jak mohou sociální pracovníci reflexivně vytvářet demokratické prostory a podmínky pro, a s uživateli služeb tak, aby došlo k posunu mocenských vztahů a požadované změně?
• • Pro profesionála ve zdravotních nebo sociální službách je důležité rozvíjet povědomí o historické (re)konfiguraci své profesní identity a veřejného mandátu. Součástí toto povědomí (awareness) je také zamyšlení se, jakým způsobem tyto historické procesy ovlivňují to, jak společnost, jako celek a občané jako (potenciální) uživatelé služeb vnímají konkrétní zdravotní a sociální profese a služby. Existuje stigma spojené s užíváním sociálních služeb nebo je to bráno jako právo a nárok všech občanů? Jak to může ovlivnit vaši praxi a jak byste to řešili?