Boj profesionální sociální práce s komplexitou, rozpornými očekáváními a obviňováním

Boj o uznání autonomie a statusu profesionální sociální práce vždy představoval riziko, že se sociální práce uchýlí k individuálně orientovaným a konzervativním myšlenkám, namísto kritické sociální analýzy sociálních problémů v našich společnostech a toho, jak tyto problémy zasahují do životů uživatelů služeb a jak tuto situaci uchopit a změnit. Odborníci proto vyzívali k nezbytné paradigmatické otevřenosti sociální práce jako demokratické profese, která by byla schopna formovat vztah mezi jednotlivcem a společností a tím udržovat "sociální mandát" sociální práce (viz Garrett, 2021; Lorenz, 2016).

Oceňování nejednoznačnosti (ambiguity)

Pozornost věnovaná této kritické a reflexivní roli sociální práce naznačuje, že sociální práce by si měla své údajné „nedokonalosti“ cenit, raději než ji překonávat. Sociální práce nemůže „vyřešit“ sociální problémy z důvodu jejich komplexnosti a systemického propletení. Tím je však každá odpověď na sociální problémy neúplná a přináší další problematiky, zároveň musí zůstat odhodlána kriticky zkoumat (challenge) sociální problémy a konstruktivně se angažovat a zaměřovat se při těchto procesech na sociální spravedlnost. Přijetí této nejednoznačnosti se vztahuje k uvědomí, že sociální práce je limitovaná a smysluplná zároveň: limitovaná, protože sociální práce nikdy nebude schopna vyřešit sociální problémy, se kterými je konfrontována, ale smysluplná, protože sociální práce může skutečně podporovat a vyjednávat (mediate) v situacích jednotlivců a rodin a zároveň participovat ve veřejné a demokratické diskusi týkající se těchto sociálních problémů v našich společnostech, což by mohlo vést k sociální změně směrem k větší sociální spravedlnosti. Tato orientace je klíčovou charakteristikou kritické a demokratické sociální práce. Potřebujeme sociální práci a sociální pracovníky, kteří vidí tuto nikdy nekončící úlohu, a přitom zůstávají odhodláni otevírat nové otázky. Kladení otázek týkající se limitací existujících „řešení“ může být důležitější, než odpovědi z oddělené (objektivní, detached) pozice. V této perspektivě nese kladení otázek potenciál k posunutí významů považovaných za samozřejmost (taken-for-granted meanings) a odkrytí nespravených skutečností, sociálních nerovností a mocenských vztahů v našich společnostech a tím tyto otázky transformovat na provokativní problematiky (Roose et al., 2013). To se vztahuje k sociální práci, která je zapojena do permanentní reflexe významů „sociální“ v sociální práci (Bouverne-De Bie et al., 2014). V tomto ohledu tedy nemůžeme očekávat, že sociální pracovníci budou hrát Super-hrdiny nebo Bohy ve strojích (Deus ex Machina), kteří ovládají všechny potřebné dovednosti k rozvoji praktik sociální práce, které ‚fungují‘, nýbrž potřebujeme tuto nejednoznačnost přijmout a přemýšlet o rizicích a chybách.

Rizika a chyby

Klíčovou otázkou je, zda existuje otevřenost, která by umožnila se v dialogu s uživateli služeb zabývat riziky a děláním chyb a vedla by ke vzájemnému učení se. To je výzva, zejména v současném kontextu politického klimatu, jehož cílem je předcházet a eliminovat rizika a chyby, bez ohledu na širší strukturální omezení, ve kterých uživatelé služeb žijí, což je aktuální zejména v oblasti ochrany dětí (Dewanckel et al., 2021; Parton, 1998; Saar-Heiman & Gupta, 2019). Mezinárodní srovnání potvrzují rozšířenou snahu v oblastech sociální politiky požadovat „úplnou eliminaci rizik,“ jako výkonnostní cíle ve službách (Beddoe, 2010), což je trend, který, jak předpovídá Beck, může jedině vést k eskalaci uvědomění si rizik (escalation of risk awareness) a stále přísnějšímu spoléhání se na předpisy a regulace, které pokrývají „veškeré eventuality“. V rámci probíhajících procesů profesionalizace (Scourfield & Welsch, 2003; Stanford, 2010) podporují přístupy k hodnocení rizik spíše standardizaci, technické a diagnostické metody, nástroje, kontrolní seznamy a postupy než rozvoj kompetencí otevřenějších, nejistot-akceptujících a dialogických způsobů posuzování a interpretace nejednoznačného významu rizik (Broadhurst et al., 2010).

Protože tato orientace na riziko znamená přiřazování viny, může to ve skutečnosti produkovat více "úzkostlivých profesionálů". Roose a kol. (2013) ukazují na důležitost reflexivních profesionálů, kteří se zabývají riziky stylem, který nechává prostor pro potenciální chybování, neboť v něm spatřuje příležitost k poučení. Dialogické přístupy k akceptování rizik (riskování, risk-taking attempt) se pokoušejí přijmout nejednoznačnost pojmu riziko tím, že do své práce implementují programy sociální spravedlnosti (Aronson & Smith, 2010; Stanford, 2010). Sociální pracovníci tak mohou používat otevřený přístup (open-ended problem definitions) k definování rizik v komplexních situacích jako výchozí bod pro dialog se zúčastněnými uživateli služeb. Riziko jako takové je vnímáno pozitivněji, jako příležitost získat zpět emancipační étos, který je jádrem profese sociální práce, protože může vést k demokratickým diskusím o dilematech, složitostech a potenciálních konfliktech v práci s uživateli služeb (Gillingham, 2006; Stanford, 2010).

S ohledem na chyby Sicora (2010, s. 158) odkazuje na metaforu Kolumba, který ‚omylem‘ objevil Ameriku při hledání nové cesty do Indie. Sociální pracovníci v tomto smyslu potřebují prostor k chybám a možnost otevřeně diskutovat o těchto chybách, protože paradoxně je to v mnoha případech jediný způsob, jak rozvíjet participativní přístup a dialog s uživateli služeb a umožnit sociálním pracovníkům, aby našli nové způsoby, jak čelit složitosti své práce. Tento přístup může sociálním pracovníkům umožnit zvážit chyby jako výchozí bod pro další akce: „reflexe našich chyb a našich selháních je slibnou oblastí, ve které lze rozvíjet strategie pro posílení našich odborných dovedností jakožto sociálních pracovníků. Proč? Protože všechny chyby, zvláště ty, která způsobí nějakou formu poškození, jsou jako otevřené otázky pro náš způsob pohledu na svět a jednání v souladu s ním“ (Sicora, 2010, s. 157).

Vytvořením prostoru pro chyby v mezilidských vztazích, včetně těch profesních, a analýza toho, jak se staly a jak by se jim dalo předejít, může proto vyvolat zvýšenou pozornost k překvapivému poznání, včetně životních znalostí uživatelů služeb, a kladných hodnot všeho, co se „nehodí“(co nepasuje, does not fit) . To je bod, kde mohou sociální pracovníci čerpat ze specifických aspektů reflexivity, jako souboru kritických kolektivních schopností zahrnujících demokratické principy a praktiky. Při individuální reflexi, reflexi ve skupinách nebo v kontextu supervize zaměřené na nedefenzivní zkoumání rozdílů úhlů pohledu a také chyb (Sicora, 2017) lze rozvíjet demokratické kompetence, a tím podporovat sdílení odpovědností namísto toho, aby posilovaly hru „hledání viníků“ (blame-games), které činí služby všeho druhu stále více defenzivními (Pellinen et al., 2018).