Potvrzení profesních zásad sociální práce

Cílem sociální práce je dosahovat změny v životech lidí hlavně prostřednictvím jejich dobrovolné účasti na potřebných procesech. Participace v praxi tedy není volitelný bonus pro vybrané situace, nýbrž zásadní požadavek na všechny formy praxe, i když se interakce odehrává v určitých závazných mezích.

Celosvětová definice profese sociální práce

„Sociální práce je na praxi založená profese a akademická disciplína, která podporuje sociální změnu a rozvoj, sociální soudržnost a posílení a osvobození lidí. Pro sociální práci jsou zásadní principy sociální spravedlnosti, lidských práv, kolektivní zodpovědnosti a respektu k rozmanitosti. Zapojuje lidi a struktury, aby se zabývali životními těžkostmi a výzvami a zvyšovali životní pohodu. Opírá se přitom o teorie sociální práce, společenských a humanitních věd a o místní znalosti.“ Tato definice může být na národní a/nebo regionální úrovni rozšířena.“ (IFSW, 2014).

V čem spočívá lidská důstojnost?

Jaké faktory mohou omezit schopnost člověka dosahovat sebeurčení?

V jakém smyslu vyplývají z „celosvětové definice sociální práce“ zásady participace?

„Diagnóza“ mezi „objektivitou a subjektivitou“

Diskuse o „subjektivitě a objektivitě“ je zavádějící. Místo toho autoři používají termín „žité zkušenosti, označující bezprostřední zkušenost světa, podle níž se řídí sebepojetí dané osoby a kolem níž si lidé uspořádávají život. Jde o základní pozici, neboť nám umožňuje chápat význam nikoliv singulárně, nýbrž jako průběžný dialog mezi alternativami“. (Lilja a Josephsson, 2017, 34).

Důsledky:

Jsme nuceni dojednat si „zpřístupnění“ – a snažit se o pochopení – životního světa, pozadí a významových rámců uživatele, ve kterých jedná a vede svůj život. Zpřístupnění a participace se vzájemně podmiňují – nejde o pouhé „technikálie“: Problematika inkluzivních participativních prostředí představuje vícerozměrný jev, zakotvený v estetických, kulturních a politických úvahách.

Uveďte některé faktory vstupující do „faktické“ definice vaší identity (pohlaví, věk, občanství apod.) – definují pro vás její význam?

Slyšeli jste někdy popis problému uživatelem služeb, který nezapadal do vaší vlastní „žité zkušenosti“?

Jaké to ve vás vyvolalo emoční reakce?

Participace vyžaduje etické úvahy

V obtížné snaze překonat propast mezi různými významovými světy čelíme riziku vzniku konfliktů, nedorozumění a chyb, protože se zde nevyhnutelně obnažují nejrůznější mocenské a statusové rozdíly. Abychom chránili všechny účastníky a respektovali předpokládanou zranitelnost všech stran, měli bychom u všech transakcí explicitně uplatnit etické normy ke stanovení přijatelných mezí toho, do jaké míry lze sdílet osobní údaje, učit se z emocí a vzbuzovat očekávání určitých výsledků.

Podívejte se do národního etického kodexu sociální práce – které zásady jsou pro participativní přístupy nejdůležitější?

V jakých aspektech styku s uživateli služeb očekáváte střet zájmů ve vztahu k zásadě důvěrnosti?

Sociální práce je profese vyjadřující určitou „vizi“ společnosti –Je možné se orientovat na

- spravedlivou společnost,
- dobře fungující společnost,
jasně strukturovanou společnost,
- ….

Veškeré jednání a interakce se odehrává v rámci osobních systémů hodnot, zahrnujících určitá předporozumění, předsudky, kulturní tradice a základní osobní přesvědčení.
Stavební prvky osobního profilu
Stavební prvky profesního profilu

V jaké situaci si uvědomuji svá „hlavní přesvědčení“?
V čem tato jsou, a v čem nejsou ve shodě s tím, co je od sociálního pracovníka očekáváno?

Při přípravě a facilitaci participativních procesů učení se proto musíme řídit explicitně zorganizovanými a vedenými příležitostmi k reflexi.

Z reflexe se lze učit pouze v neautoritářském prostředí a ve vztazích dovolujících otevřeně uznat existenci rozporů a chyb (Sicora, 2017).

Jaké situace mě nutí k reflexi?
Jaké kategorie témat se u mě pomocí reflexe aktivují?
Jaké okolnosti a podmínky mi reflexi usnadňují?

Reflexe – uvědomění – myšlení

Reflexe je klíčová a velmi specificky lidská schopnost. Souvisí s pojmem uvědomění. V rámci reflexe přikládáme lidskému jednání individuální význam, který je zase zakotven v sociálních a kulturních souborech významů.

Výzkumy reflexivity ukazují, že z neurovědeckého a psychologického hlediska je nutné uznat trvalý vliv předvědomých pojmových sociálních kategorií a struktur, podle nichž se orientujeme, jež však také musíme podrobovat vědomým procesům, aby byla interakce produktivní a tvůrčí.

Jaké okolnosti ve mně podněcují uvědomění? S čím se pak moje uvědomění pojí?

Jak vnímám vznik reflexe z uvědomění?

Za jakých okolností jsem se „naučil/a reflektovat“?

Schopnost systematické reflexe přispívá k legitimizaci profesní nezávislosti A TAKÉ odpovědnosti.

• Reflexe jako nutnost: odborníci řeší vysoce komplexní situace, které nemohou být upraveny v předpisech dostatečně podrobně a bez přílišného zjednodušení

• V reflexivní praxi se proto musíme odkazovat na podrobné vědecké poznatky, na jejichž základě lze v individuálních konstelacích legitimně činit odborná rozhodnutí

• Osobní faktory (hodnoty, temperament, kulturní zázemí apod.) na straně odborníka jsou nejen neopominutelné, ale tvoří i zásadní součást odborného „repertoáru dovedností“, pokud tyto uplatňujeme s kritickým odstupem a „uvědomujeme si“ jejich mocenské důsledky

Vezměte si libovolný „sociální problém“, se kterým jste se setkali – jaké jsou slabé stránky „jednoduchých řešení“, která by „bez reflexe“ mohla být navrhována?

Jaká je hodnota a funkce zkoušek a akreditací, kterými je v uznávaných profesích podmíněn vstup do odborné obce?

Měli by odborníci vytvářet dojem „neutrality“?

Reflexe a demokracie

V demokracii je předpokladem volebního práva to, aby se dospělí občané rozhodovali racionálně.

Schopnost reflexivity v pěstování vztahů s ostatními je nejen předpokladem občanství, ale je jím také pozitivně ovlivňována.

Není-li tato schopnost (dosud) u jedince plně rozvinuta, poskytujeme mu pedagogickou podporu (nikoli výuku!), např. v dětství, v rehabilitaci, v terapii.

Na základě jakých úvah se rozhodujete ve volební místnosti?

Jak můžeme v rámci učení rozvíjet reflexivitu?

Návrh: „Demokratická reflexivita“ propojuje kritické aspekty participace a reflexivity do té míry, do jaké ji dokážeme promítnout do „procesů učení“ v interakci
- s kolegy odborníky (v týmech nebo v rámci odborné supervize)
- s uživateli služeb, a to individuálně, na organizovaných skupinových setkáních nebo v prostředí komunity

Hnutí za sociální a občanská práva a jejich požadavky:

Sociální hnutí (feminismus, afroamerické hnutí, občanská práva, práva osob s postižením, LGBT práva...) kritizují to, že jsou vyloučena z výkonu moci, a požadují právo na úplnou participaci na veřejných rozhodovacích procesech.

Výsledkem bylo zavedení nových nebo posílení stávajících práv na participaci a zastoupení v mezinárodním právu i vnitrostátních předpisech.

Příklady:

“Úmluva o právech dítěte” (UNICEF, https://www.unicef.org/child-rights-convention) nebo “Úmluva o právech osob se zdravotním postižením” (OSN, https://www.ohchr.org/en/instruments-mechanisms/instruments/declaration-rights-disabled-persons.

Demokracie jako nástroj inkluze i exkluze? „Důvodem k optimismu“ je rozšiřování participačních práv v řadě oblastí

Demokracie jako nástroj inkluze i exkluze? „Důvodem k optimismu“ je rozšiřování participačních práv v řadě oblastí

V jakých oblastech jste aktivně zapojeni nebo byste se rádi zapojili do kampaně za rozšíření práv na participaci?

Kde byste narýsovali hranici mezi skupinami osob, které mají a nemají právo na veřejnou participaci?

Neoliberálové kritizují upřednostňování práv občanů před jejich povinnostmi.

Aktivizace jako předpoklad participace
Příklady:
„Workfare místo welfare“ (Reagan, Thatcherová)
„Aktivovaný občan“; „Welfare jako trampolína, nikoli síť“ (Schröder).

„(Finská) vláda v období 2011–2015 sice pokračovala v implementaci politik aktivního občanství a participace předešlé vlády, ale oproti ní posunula ideologické těžiště finského občanství ze sociálních práv a dávek směrem k povinnosti pracovat. Vzniklé změny v distribuci občanských práv a povinností vedly ke zvýšení nerovnosti“ (Matthies, Närhi a Kokkonen, 2018, 10).

Watson (2015) zjistila, že „podmiňování dávek prací potlačuje veškeré formy participace, a zejména formy demokratické politické participace“ (tamtéž, 14).

Jak vnímáte svá sociální práva z pozice občana své země – máte pocit, že se vám díky nim dostane podpory v krizi, nebo že vás tlačí, abyste „se chránili sami“?

Diskutujte o tom, jak se v aktuálních politických výrocích odrážejí jevy jako individuální odpovědnost, orientace na komunitu, zdroje občanské společnosti, duch dobrovolnictví ... jak lze zajistit, aby nad manipulativním zneužíváním těchto pojmů převážilo jejich původní zplnomocňující jádro?

Privatizaci někdejších veřejných služeb prodávají vlády občanům s tím, že „jako zákazníci a spotřebitelé dostanou uživatelé služeb širší nabídku možností“.

Trendy „outsourcingu“ sociálních služeb a péče, vytváření „trhu služeb“ namísto „monopolu“ státních služeb vedou ke vzniku nových forem a podmínek participace.

„V podmínkách ideologicky utvářené sociální politiky neoliberalismu získává participace janusovskou dvojí tvář... Argumentujeme zde, že takovéto paradigma dvojí participace prohlubuje nerovnost ve společnosti, neboť lidé závislí na sociálních službách a v nejistém pracovním postavení nemají z větších svobod žádný prospěch, a naopak jsou nuceni chovat se v souladu se zvýšenými očekáváními, která tyto svobody vyvolávají“ (Matthies, Närhi a Kokkonen, 2018, 13).

Lze s veřejnými statky a službami zacházet jako se statky a službami komerčními?

Jak se důraz na osobní volbu pravděpodobně odrazí v rovnosti ve společnosti?

Nadužívání participace jen z povinnosti může vést k tomu, že se stává

- „povrchně symbolickou“ (Beresford, 2010), kdy „uživatelé služeb fungují spíše jako pěšáci než jako průkopníci“ (Roets et al., 2012),

- „trikem důvěrnosti“, kdy jsou uživatelé služeb lákáni k poskytnutí údajů, nad nimiž nemají kontrolu a z nichž mají prospěch především „odborníci“,

- pouhým „módním slovem“, které naplňuje jen povrchní kritéria, aniž by se dotklo otázek mocenských nerovností (Cornwall a Brock, 2005),

- prostředkem k „reprodukci podřízenosti, podřadnosti a bezmoci“ v důsledku absence otevřeného a kritického řešení otázky moci v pomáhajících vztazích (Boone et al., 2019),

V jakém kontextu vzniká pozvánka k participativní praxi nebo podmínka takovou praxi uplatňovat?

Jaká je deklarovaná a jaká je skrytá agenda daného programu, u nějž je participativní přístup k praxi podmínkou?

V řadě zemí je nyní povinná účast uživatelů služeb na výuce předmětů z oboru sociální práce. Zapojení uživatelů mohou iniciovat buď akademičtí pracovníci, nebo sami studenti.

Na co myslet před navázáním kontaktu:

- využití stávajících kontaktů (ze stáží, práce akademických pracovníků u poskytovatelů služeb, participativních výzkumných projektů)

- upřesnění „reprezentace“ (vyberou si své mluvčí uživatelské skupiny, nebo je přímo oslovuje akademická strana? Vystupují sami za sebe, nebo za skupinu?)

- ošetření zranitelných míst: účast musí být dobrovolná, důvěrnost smluvně upravena; nastavení hranic a nabídka emoční a finanční podpory za účast

- témata a cíle prezentací je třeba předem jasně definovat, v případě potřeby průběžně explicitně dojednat jejich změny

Jaké z bezprostředního kontaktu s výpověďmi o zkušenostech uživatelů služeb očekávám ponaučení?

Jaký prospěch z daného setkání očekávají?

Jaký je společný kontext „rámující“ danou spolupráci (např. zástupci z okolí akademického pracoviště, osobní dobrovolnická činnost studentů apod.)?

Nasloucháme-li „autentickým hlasům“ „žitých zkušeností“, setkáváme se tím s „nečekaným“, s aspekty a informacemi, které nelze sdělit formou textu, odborné prezentace ani shrnutí výzkumných poznatků.

Toto nečekané bude nejspíše kontroverzní, jednostranné, v rozporu s „běžným názorem“. Velmi důležité je zvolit bezpečné prostředí (pohodlně uspořádat seminární místnost, vyjít z univerzity do komunitního zařízení, vyzkoušet „vycházkový seminář“).

Je zde vyžadována, ale také podporována inkluzivní atmosféra, ve které se rozdíly v původu, identitě nebo moci nestírají (pozor: „povinná tolerance“ může setkání znehodnotit!), nýbrž otevřeně uznávají.

Učíme se s cílem rozlišovat mezi legitimními a vnucenými hranicemi a rozdíly a vzájemně dojednávat přijatelné významy, které těmto rozdílům budeme přikládat.

Co jsem očekával/a, že od vystupujících uslyším? Kterými životními zkušenostmi byla moje očekáváními utvářena?

Jaké jsem měl/a při konfrontaci s „nečekaným“ pocity?

Jaké prostředí dokáže účastníkům zprostředkovat pocit bezpečí?

Jak se mohu konstruktivně vypořádávat se silnými emocemi u sebe a u ostatních?

Které informace potvrzují moje dosavadní porozumění, a které je zpochybňují?

Uživatelé služeb mají vystoupit s prezentací svých znalostí, ale přitom se sdílením svých zkušeností s „cizími lidmi“ možná nemají žádné zkušenosti. Může tak dojít k nezáměrnému posunu nebo dokonce zkreslení předávaných informací.

To, zda se vystupujícím podaří objasnit, „kde stojí“ ve vztahu k ostatním, silně závisí na autenticitě našich reakcí. Nejistota autenticitu narušuje.

Během setkání se mohou mezi vystupujícími objevit rozdílné zájmy. Někteří uživatelé služeb se v minulosti setkali s nepřátelskou reakcí na to, když veřejně „pozvedli hlas“, a proto budou svoje znalosti prezentovat sebeobviňujícím nebo defenzivním způsobem. Takovéto reakce mohou prohloubit jejich zranitelnost.

Jak můžeme projevit „aktivní naslouchání“?

Jak můžeme reagovat, abychom vystupujícímu dali větší příležitost k učení?

Co je známkou „opravdového uznání“?

- Reflexivní deníky (tento dynamický přenos nelineárních dojmů nabytých během setkávání v praxi do lineárního procesu zapisování vět odráží směr, kterým postupujeme při reflexivní „systematizaci“ prvků vědomého i předvědomého duševního materiálu)

- „sběr kontextových dat“ (fotografie, zvukové nahrávky, reprezentativní předměty apod. mohou přispět k lepšímu zapamatování událostí a dojmů. Vzniklý materiál nám pak umožňuje „znovuvytvářet“ praktické situace v supervizi. Tento nástroj zvýrazňuje různé pohledy, které lze na danou situaci zaujmout)

- „kritické události“ (z paměti re-konstruujeme situace, které nás postavily před specifickou výzvu, a úvahy nad možnostmi intervence, jakož i jejich teoretické a metodologické zakotvení)

- schémata životního příběhu (šablony pro lineární znázornění významných životních událostí souvisejících s kritickými změnami kontextu; viz příklad níže a kontext u případové ilustrace ve výstupu INORP č. 4, případová studie z Gentu)

- fotografie, črty, zvukové nahrávky (uživatelům předáme vhodná záznamová zařízení k nezávislému sběru materiálu podle představ uživatele. V diskuzi nad pořízeným záznamem pak mohou uživatelé zaznamenaným předmětům přikládat osobní význam)

- storyboardy (zejména pro děti, dospělé s komunikačními problémy, pro které je těžké vyjádřit dojmy, pocity a názory slovy, viz odkaz níže)

Často se vytváří dojem, že digitální komunikační technologie automaticky rozšiřují možnosti participace. V některých případech to jistě platí, ale odborníci by se měli zabývat otázkou „přístupu ke spravedlnosti a rovnosti“.

„Ti, kterým záleží na kulturní a politické participaci, by se měli zabývat nejen rozdíly v přístupu, které mohou odrážet i upevňovat stávající mocenské rozdíly. Musíme jít dál a zkoumat, jak konkrétně se pomocí konkrétních forem technologií, regulace médií, druhů obsahu a způsobů užití digitálních médií daří odhalovat, co v mainstreamové reklamě nebo utopických diskurzech okolo nových médií zůstává skryto, čímž se zpochybňují stávající mocenské struktury a ideologie identity.“  (Ellcessor, 2016, s. 197).

Provinilý
Zahanbený
Sklíčený
Osamělý
Znuděný
Unavený

Kajícný
Hloupý
Méněcenný
Izolovaný
Apatický
Ospalý

Zraněný
Nepřátelský
Rozzlobený
Sobecký
Nenávistný
Kritický

Odtažitý
Sarkastický
Frustrovaný
Žárlivý
Podrážděný
Skeptický

Zmatený
Odmítnutý
Bezmocný
Poslušný
Nejistý
Nervózní

Popletený
Znechucený
Bezvýznamný
Nedostatečný
Rozpačitý
Zahlcený

Nadšený
Smyslný
Energický
Veselý
Tvořivý
Nadějeplný

Odvážný
Fascinující
Stimulující
Pobavený
Hravý
Optimistický

Věrný
Důležitý
Oceňovaný
Vážený
Hrdý
Vnímající

Sebevědomý
Rozumný
Cenný
Hodnotný
Úspěšný
Překvapený

Spokojený
Přemýšlivý
Důvěrný
Milující
Důvěřující
Pečující

Uvolněný
Zamyšlený
Vnímavý
Vyrovnaný
V bezpečí
Vděčný

Participace uživatelů služeb na hledání řešení není volitelná. Jde o základní podmínku odborné sociální práce.

Smysluplný mechanismus participace zohledňuje následující aspekty:

- uznání minulých zkušeností s úředníky a službami,

- uznání mocenských rozdílů, zákonných povinností, právních omezení,

- přijetí různých pohledů na „problémy“,

- zohlednění materiálních aspektů něčí potřeby,

- zohlednění emočních důsledků projevení potřeb.

Krumer-Nevo a Barak (2007, 37) ve svém výzkumu došli k závěru, že „když nás klienti žádají, abychom neoddělovali jejich emoční potřeby od potřeb konkrétních, materiálních, tak je to velmi důležité, tím více v době, kdy je praxe zabývající se ,do hloubky‘ pocity, emocemi a vztahy často opouštěna ve prospěch ,povrchní‘ manažerské agendy výsledků a odpovědnosti“...

Za jakým konkrétním účelem je třeba před intervencí a v jejím průběhu poslouchat a posilovat hlas uživatelů služeb?

Jsem připraven/a zabývat se protikladnými verzemi „potřeb“?

Uvědomuji si, co je v mojí odborné moci, a co je již za její hranicí?

Výzkumná zjištění (tamtéž, 38): jak překonat „perspektivu deficitu“

Za prvé po nás klienti požadují, abychom je slyšeli a viděli s ohledem nejen na jejich slabosti a „patologie“, ale i na jejich silné stránky a odhodlání.

Za druhé: odborníci jsou povinni znát skutečné životní podmínky chudoby a nedostatku opravdových příležitostí. Jsou povinni přijmout roli „prostředníka“, který o zkušenostech a důsledcích chudoby „vzdělává“ veřejnost. Předpokladem kooperativního přístupu je, že všechny rodiny mají vedle nedostatečných kompetencí i jisté kompetence dostatečné a že mají zkušenosti s řešením problémů (např. Berg a De Jong, 1996).

„Naše výsledky ukazují, že má-li sociální práce podporovat participaci a zapojení do aktivního občanství, musí dát najevo opravdovou úctu k uživatelům služeb tím, že vezme vážně jejich perspektivy, znalosti a zkušenosti se službami“ (Matthies, Närhi a Kokkonen, 2018, 15).

Podle jakých kritérií jsem zkonstruoval/a svoji verzi toho, „co je problém“?

Dovedu v tom, jak se klient pokusil řešit daný problém, spatřovat jeho sílu a kompetenci?

Zkontroloval/a jsem si právní podmínky „rámující“ setkání s uživatelem služeb?

Jak mu je sdělím?

Epistemická práva: „distribuce práv a povinností souvisejících s tím, co mohou participanti spolehlivě vědět, jak to vědí, zda mají právo to popisovat a jakým způsobem“ (Heritage a Raymond, 2005, 15).
Uživatel služeb má mít epistemickou autoritu („vlastnictví“) ke svým vnitřním myšlenkám a zkušenostem, jakož i ke znalosti své osobní životní historie, zatímco od pracovníků mj. v oborech zdravotnictví, psychologie a sociální práce jsou očekávány znalosti založené na jejich formálním vzdělání v těchto oborech lidského poznání.

Všechny výzkumy naznačují ústřední roli intervence v rámci důvěrného vztahu, ačkoliv je zde třeba rozlišovat mezi „osobním přátelstvím“ a přátelstvím „profesionálním“ (např. Ribner a Knei-Paz, 2002; Saar-Heiman, Lavie-Ajayi a Krumer-Nevo, 2017).

Jaké jsou rozdíly mezi tím, jak problém „rámuji“ já a jak uživatel služeb? Jak se s případnými odchylkami vyrovnávám?

Za jakých okolností se odkazuji na svoji odbornou kvalifikaci?

Co mi umožňuje pociťovat a projevovat soucit s uživatelem služeb?

Jak jsem připraven/a pracovat s pocity odmítnutí, odporu, nepřátelství?

Výsledky jsou v participativních přístupech do značné míry nepředvídatelné.

K domluveným nebo smluvním závazkům musí proto patřit i to, co lze v průběhu spolupráce získat a jaké jsou cíle formulované oběma stranami. “Intervence nastává jako kompromis mezi odborníkem a rodinou, a to v prostředí úcty a kulturního zájmu” (Sousa a Costa, 2010, 444).

Nicméně uživatelé služeb mohou oprávněně očekávat hmatatelné výsledky s ohledem na své hmotné a emoční potřeby a s ohledem na možné změny v tom, jak k nim přistupujeme v rámci organizace i širších sociálních politik.

Cílem participativních přístupů je proměnit sociální občanství v žitou, ztělesněnou zkušenost účastníků (Huber et al., 2019).

Co by bylo pro mě nejlepším možným výsledkem intervence?

V čem se liší moje pojetí „ideálního řešení“ od pojetí uživatelů?

Vyvolává ve mně to, jak prožívám daný „případ“, otázky na vhodnost stávajících způsobů poskytování služeb nebo sociálních politik?

Na základě výše uvedených znalostí umí naplánovat setkání se skupinou uživatelů služeb
Umí odůvodnit a popsat zamýšlenou kooperativní intervenci

Umí připravit možnosti postupu v případě, že se participace ubírá nečekaným směrem

Kriticky prozkoumal své vlastní hodnoty, koncepty, pocity, předsudky
Je obeznámen a má zkušenosti s řízenou reflexí pro odborné účely

Umí aplikovat etická kritéria v nejednoznačných a konfliktních situacích

Umí pochopit pocity, priority a projevy uživatelů služeb s ohledem na jejich osobní zázemí a širší sociální, kulturní a politický kontext

Naučil se jednoduše vyjadřovat odborné a diagnostické pojmy
V interakci s uživateli služeb umí rozlišovat mezi tím, co je řečeno a co je tím myšleno

Umí odborně popsat volbu kooperativního přístupu v sociální práci

Osvojil si schopnosti v oblasti reflexivity
Osvojil si schopnosti v oblasti přípravy setkání s uživateli služeb

Naučil se hledat souvislosti mezi osobními a emočními projevy a širším sociálním a politickým kontextem

Naučil se uvědomovat si limity znalostí nabytých v této etapě studia.