Kurikulum „Posilování participativní praxe v sociální práci“

V řadě zemí je nyní povinná účast uživatelů služeb na výuce předmětů z oboru sociální práce. Zapojení uživatelů mohou iniciovat buď akademičtí pracovníci, nebo sami studenti.

Na co myslet před navázáním kontaktu:

- využití stávajících kontaktů (ze stáží, práce akademických pracovníků u poskytovatelů služeb, participativních výzkumných projektů)

- upřesnění „reprezentace“ (vyberou si své mluvčí uživatelské skupiny, nebo je přímo oslovuje akademická strana? Vystupují sami za sebe, nebo za skupinu?)

- ošetření zranitelných míst: účast musí být dobrovolná, důvěrnost smluvně upravena; nastavení hranic a nabídka emoční a finanční podpory za účast

- témata a cíle prezentací je třeba předem jasně definovat, v případě potřeby průběžně explicitně dojednat jejich změny

Jaké z bezprostředního kontaktu s výpověďmi o zkušenostech uživatelů služeb očekávám ponaučení?

Jaký prospěch z daného setkání očekávají?

Jaký je společný kontext „rámující“ danou spolupráci (např. zástupci z okolí akademického pracoviště, osobní dobrovolnická činnost studentů apod.)?

Nasloucháme-li „autentickým hlasům“ „žitých zkušeností“, setkáváme se tím s „nečekaným“, s aspekty a informacemi, které nelze sdělit formou textu, odborné prezentace ani shrnutí výzkumných poznatků.

Toto nečekané bude nejspíše kontroverzní, jednostranné, v rozporu s „běžným názorem“. Velmi důležité je zvolit bezpečné prostředí (pohodlně uspořádat seminární místnost, vyjít z univerzity do komunitního zařízení, vyzkoušet „vycházkový seminář“).

Je zde vyžadována, ale také podporována inkluzivní atmosféra, ve které se rozdíly v původu, identitě nebo moci nestírají (pozor: „povinná tolerance“ může setkání znehodnotit!), nýbrž otevřeně uznávají.

Učíme se s cílem rozlišovat mezi legitimními a vnucenými hranicemi a rozdíly a vzájemně dojednávat přijatelné významy, které těmto rozdílům budeme přikládat.

Co jsem očekával/a, že od vystupujících uslyším? Kterými životními zkušenostmi byla moje očekáváními utvářena?

Jaké jsem měl/a při konfrontaci s „nečekaným“ pocity?

Jaké prostředí dokáže účastníkům zprostředkovat pocit bezpečí?

Jak se mohu konstruktivně vypořádávat se silnými emocemi u sebe a u ostatních?

Které informace potvrzují moje dosavadní porozumění, a které je zpochybňují?

Uživatelé služeb mají vystoupit s prezentací svých znalostí, ale přitom se sdílením svých zkušeností s „cizími lidmi“ možná nemají žádné zkušenosti. Může tak dojít k nezáměrnému posunu nebo dokonce zkreslení předávaných informací.

To, zda se vystupujícím podaří objasnit, „kde stojí“ ve vztahu k ostatním, silně závisí na autenticitě našich reakcí. Nejistota autenticitu narušuje.

Během setkání se mohou mezi vystupujícími objevit rozdílné zájmy. Někteří uživatelé služeb se v minulosti setkali s nepřátelskou reakcí na to, když veřejně „pozvedli hlas“, a proto budou svoje znalosti prezentovat sebeobviňujícím nebo defenzivním způsobem. Takovéto reakce mohou prohloubit jejich zranitelnost.

Jak můžeme projevit „aktivní naslouchání“?

Jak můžeme reagovat, abychom vystupujícímu dali větší příležitost k učení?

Co je známkou „opravdového uznání“?