Praktická příručka INORP

Než vyložíme strukturované cvičení pro přípravu participativní spolupráce uvedeme některé motivující myšlenky a témata vzešlé z naší tříleté diskuze. 

Náš počáteční přehled literatury (Blomberg et al., 2022) a následné diskuze s projektovými partnery ukázaly, že participace představuje fluidní a silně situovanou formu praxe. Není to jen prostý žebřík, po kterém jako občané nebo praktici můžeme šplhat (Arnstein 1969), i když ten nám pomůže rozlišovat různé úrovně participace, ale podobá se spíše spirále nebo víceúrovňovému poli.

S ohledem na svoji praxi si uvědomujeme, že účastníci do kooperativních aktivit vnášejí nejrůznější perspektivy a postoje, vycházející z jejich rozdílných životních a odborných zkušeností. Z této rozmanitosti motivací, aspirací a stylů učení vzniká pro kooperativní učení bohaté, ale také náročné prostředí. Každý účastník si jednak odnáší svoje vlastní poznatky, jednak z praktických aktivit vznikají také sdílené postřehy. K tomu je ale zapotřebí zapojovat individuální i kolektivní reflexivitu a průběžně si ujasňovat, co se děje.

Naše poznatky můžeme shrnout do následujících bodů:

Jak chápeme a uplatňujeme reflexivitu

V praxi i ve výuce existují různá pojetí reflexivity, odlišující se v závislosti na kontextu a perspektivě (D’Cruz et al., 2007; Fook et al., 2006). V projektu jsme měli možnost se těmito pojetími zabývat a podívat se na jejich použití v praxi sociální práce.

Díky kvalitativní analýze různých nadnárodních případových studií jsme reflexivitu v sociální práci začali spojovat s praxí demokratické participace; tyto pojmy se podle nás navzájem doplňují. Jejich spojení nám umožňuje lépe porozumět (inter)personální i strukturální dimenzi praxe sociální práce a přijít s inkluzivnějším a udržitelnějším přístupem, který si váží hlasů a zkušeností uživatelů služeb.

Reflexivita není jen osobní a pedagogický proces profesionalizace. Patří k ní rovněž organizační, veřejně-politické a společensko-politické okolnosti, ve kterých odborníci působí a ve kterých se od uživatelů služeb „participace“ očekává (Garett, 2019). Do našeho konceptu reflexivity proto zahrnujeme dimenzi osobní, interpersonální a společensko-strukturní (viz Van Beveren et al., 2018).
	Na osobní rovině znamená reflexivita to, že kriticky zkoumáme vlastní odborná východiska, proces konstrukce odborného vědění a to, jak v něm funguje moc (D’Cruz et al., 2007; Taylor & White, 2001).
	Na interpersonální rovině znamená reflexivita to, že v dialogu s klienty konstruujeme poznatky o jejich osobě a zkušenostech (Parton & O’Byrne, 2006).
	A konečně na úrovni společenské struktury znamená reflexivita to, že osobní a interpersonální úvahy o odborné praxi propojujeme s více strukturálními a politickými analýzami vzniku sociálních problémů. To nám umožňuje vnímat tyto problémy v příslušném historickém, společensko-politickém a socioekonomickém kontextu. Při tom bychom se měli řídit závazkem k proměně společnosti (Bay & MacFarlane, 2011; Brookfield, 2009; Fook, 2016; Van Beveren et al., 2022).
Reflexivita má rovněž aspekt sebereflexe s ohledem na vlastní identitu, roli, osobní postoje, dispozice a zkušenosti se situacemi a vztahy ovlivňujícími naše rozhodování a chování vůči druhým.

Nejprve jsme si uvědomili, jak naše myšlení ovlivnily jednotlivé historické a socioekonomické prvky našeho národního prostředí. Zjistili jsme, že své prostředí někdy bereme jako samozřejmost, a tak zapomínáme uvažovat o rozdílech, které mezi námi jsou (viz Výstup 1). Proto navrhujeme, aby se prvním krokem v reflexivní kooperaci stala reflexe VLASTNÍ POZICE. 

Tato reflexe nás vede ke zvažování KONTEXTU, ve kterém se lidé setkávají s nerovností. Patří k ní zkoumání historie, zvyklostí, diskurzů a řešení utvářejících problematické sociální situace. Dává nám také důležité postřehy o tom, jak je participace a reflexivita ve výuce sociální práce chápána v různých evropských zemích.

Díky reflexi vlastní pozice v prostředí, ve kterém pracujeme, jsme identifikovali pětici ústředních témat – nezbytných orientačních bodů pro praxi sociální práce. U každého tématu nabízíme otázky k reflexi a odkazy na případové studie, které ilustrují a osvětlují danou problematiku:

1) Reflexivní profesionalizace je charakteristický znak odborné praxe, který nám pomáhá se kriticky a produktivně vyrovnávat s rozpory, napětími a výzvami objevujícími se v participativní zdravotní a sociální péči. Praktikům umožňuje reflektovat vlastní předpoklady a předpojatosti a všímat si mocenských nerovností a konfliktů, které mohou v prostředí kooperace vznikat. 

Setkali jste se s pojmy participace a reflexivity během své profesní přípravy, případně v jakém kontextu? Co pro vás tyto pojmy znamenají, jaký mají význam ve vašem osobním životě a odborné praxi?

Odkazy na případové studie a otázky: Jak se projektoví partneři postavili k výzvě vychovávat ze studentů zdravotnictví a sociální péče reflexivní odborníky, kteří do svojí reflexivity zahrnují i závazek vůči uživatelům služeb jako občanům. 

2) Význam historického povědomí v utváření dřívější i současné profesní identity a úkolů sociálního pracovníka: V různých historických obdobích byla sociální práce považována za „nástroj“ k dosahování konkrétních výsledků. Profesionál si musí být tohoto tlaku vědom a zaujmout k němu postoj, mj. aby pochopil, proč se někteří uživatelé služeb zdráhají se sociálními pracovníky spolupracovat. 

Jak chápete profesní identitu, která je se sociálními pracovníky obecně spojována? Jak vy konkrétně chápete svoji vlastní odbornou úlohu a profesní identitu? V čem cítíte svůj úkol při řešení nerovnosti ve společnosti? Od které instituce nebo autority tento úkol pochází? Jaké máte s plněním svého úkolu zkušenosti?

Odkaz na O3

3) Potřeba zabývat se hodnotovými orientacemi odborné praxe: Každá odborná společnost má svůj etický kodex, ale v něm ustanovené zásady a kritéria musí její člen v neustálém reflexivním procesu vztahovat k praxi. Ve formách participativní praxe často vyplouvají na povrch rozpory mezi jednotlivými normativními principy.

K jakým etickým zásadám se jako odborníci hlásíte? Jak tyto ovlivňují vaše chápání znevýhodněných skupin a interakci s nimi? V jakých situacích jste nuceni základní zásady pozměnit, když mají uživatelé služby hodnoty odlišné?

Odkaz na O3

4) Potřeba reflektovat to, jak odborníci konstruují problémy a interpretují hlasy a žité zkušenosti uživatelů služeb: Odborná praxe sice nemusí nutně uspokojovat přání uživatelů služeb, ale to, jak uživatelé artikulují svoje potřeby, může vést ke zpochybnění našich odborných předpokladů.

Jmenujte několik hlavních vysvětlení sociálních problémů, kterými jsou vaše odborné přístupy ovlivněny. Jsou tyto předpoklady založeny na vědeckém vysvětlení, nebo na „běžné praxi“ sdílené i dalšími odborníky? Jakou hodnotu přikládáte tomu, jak situaci vysvětlují sami uživatelé služeb?

Odkaz na O3

5) potřeba vytvářet prostor pro rozpory, rizika a chyby v odborné praxi: Navzdory všeobecnému důrazu na „snižování rizik“ u poskytovatelů služeb se může otevřená reflexe rozporů a chyb stát významným příspěvkem k učení a potvrzení profesní autonomie. Chybování je nedílnou součástí všech participativních přístupů a je důležité k němu přistupovat otevřeně a pozitivně. Takový přístup otevírá sociálním pracovníkům možnost lépe porozumět komplexním aspektům sociální a zdravotní problematiky, budovat důvěru s uživateli služeb a pěstovat si pohotovější a účinnější postoj k praxi. 

Jak se vy osobně vyrovnáváte s riziky a chybami ve vaší práci? Jak se s riziky vyrovnává vaše organizace? Můžete se v případě chyby spolehnout na podporu kolegů z oboru? Jak podle vašich zkušeností reagují na uznání chyby uživatelé služeb?

Odkaz na O3