Completion requirements
2. Úvod – proč participace a reflexivita?
Každý z nás již nejspíš s pojmy participace a reflexivity pracuje, máme s nimi řadu zkušeností a disponujeme spoustou znalostí. Když jsme však v mezinárodním konsorciu při návrhu této příručky začali o těchto pojmech diskutovat, a dostali jsme se k praxi jednotlivých partnerů v našich pěti zemích, vrátilo nás to k některým základním otázkám a také značné komplexitě tématu. O své postřehy se chceme podělit s kolegyněmi a kolegy, a to bez ohledu na rozsah jejich praxe s participativními přístupy.
 |
Nejprve jsme se zeptali: proč prosazovat participaci a reflexivitu v odborném vzdělávání a proč o nich uvažovat ve vzájemných souvislostech? |
Vycházíme z premisy, že sociální pracovníci plní důležitou úlohu jako odborní partneři lidí se znevýhodněním, křehkých, se zdravotními zátěžemi, ohrožené vyloučením z uplatnění všech svých občanských práv ve společnosti, a tím, že jejich hlas „není slyšet“. Podle Kessla (2009) by sociální práce měla zajišťovat kritické aktérství, aktérství zaměřené na nabídku nebo vytváření nových možností, které uživatelé služeb doposud opomíjeli nebo jim byly odpírány. Uživatelé se často setkávají s nabídkami řešení svých problémů, jež s nimi nebyly konzultovány a nad nimiž nemají kontrolu. Převážně díky tlaku hnutí svépomocných skupin nebo uživatelů služeb je nyní v několika zemích legislativně upravována participace uživatelů na rozvoji témat praxe, výzkumu a výuky sociální práce s dopadem na jejich životy. Byly již vyvinuty různé formy participativní praxe (viz Fung, 2006; Krumer-Nevo, 2005, 2008; Ní Shé et al., 2019). V rámci snahy, aby služby pohotověji reagovaly na starosti „příjemců sociálních dávek“ v roli uživatelů služeb, je jejich participace uznávána jako příspěvek k demokratizaci režimů poskytování veřejných služeb (Beresford, 2010; Garrett, 2019). Tento pokrok souvisí s širším „obratem k participativní demokracii“, který se od 90. let stává další součástí veřejné objednávky pro sociální práci (Beresford, 2010; Garrett, 2019).
Pojem participace lze popsat jako situaci, kdy jsou všichni lidé „slyšet“. Díky vývoji ideje autonomie a participace na veřejném životě od osvícenství se schopnost být slyšet stala základním rysem moderního občanství. Avšak díky pracím o historických i současných transformacích přístupů k sociálnímu státu víme, že každá jednotlivá varianta občanství a práv byla ustavována postupně a dodnes má pouze částečnou platnost pro vybrané skupiny obyvatelstva (Kessl, 2009; Dewanckel et al., 2021). K rozšiřování občanství a práv docházelo jen díky sociálním a politickým bojům, ve kterých hrála klíčovou roli sociální hnutí, včetně hnutí odborového, feministického, občanských práv, práv dítěte a práv lidí s postižením. Zdrojem velkých obav jsou však dnes pro sociální pracovníky nejisté formy občanství, tzv. denizenship (Turner, 2016). V důsledku neoliberálních politik posledních let erodují struktury sociální ochrany a solidarity s občany. U osob, které mají formální občanská práva, ale nejsou schopny je doložit, anebo jako migranti v souladu s převládajícím územním principem nemají občanská práva žádná, mají sociální pracovníci za úkol proměnit jejich občanství v žitou zkušenost. Značný politický význam má vytváření příležitostí ke skutečné participaci na veřejném životě, a tedy i ve vzdělávacím procesu. Když jsme se zabývali hodnotou participace ve vztahu k uživatelům služeb, brzy nám začalo být zřejmé, že nerovnost existuje také v jiných oblastech vztahů v odborné práci – jde např. o nerovnost mezi sociálními pracovníky a zdravotníky, mezi sestrami a lékaři nebo mezi terénními a vedoucími pracovníky. V projektu jsme proto probírali nejrůznější situace a příklady, kdy může reflexivita a participace přispět ke zlepšení spolupráce.
Zmíněné sociální a politické transformace ukazují na skutečnost, že v rámci zavádění participace musí být sociální pracovníci připraveni řešit různé konflikty, a to jak v praxi sociální práce, tak i ve vzdělávání. Pokud to s participací myslíme vážně, musíme zaujmout kritický a konfrontační postoj vůči normám, mocenským strukturám a mocenským vztahům a systémovým nerovnostem. Z ideálu „aktérství“ prostřednictvím participace vyplývá vzdělávací požadavek, jak povzbuzovat lidi k tomu, aby byli slyšet. „Pozvednout hlas“ znamená ze soukromého trápení vytvořit veřejnou záležitost. K tomu se nutně přidává komplexní proces veřejného a demokratického učení, ve kterém plní sociální práce důležitou úlohu (Grunwald & Thiersch, 2009). Námi navrhované postupy posílení participace ve výuce sociální práce jsou proto úzce propojeny s rozvojem reflexivních kompetencí. Při tvorbě těchto postupů jsme si uvědomovali komplexitu procesů změny, sahajících od individuální psychologické úrovně až po sféru strukturální a politickou.
V pětici zemí našeho konsorcia jsme si všímali, v jakých podobách se principy participace vyskytují v praxi, výzkumu a výuce sociální práce. Došli jsme k závěru, že jsou vždy rámovány politickými agendami, v jejichž těžišti leží otázky postavení nebo moci. Tyto agendy mohou napomáhat, ale i bránit rozvoji smysluplných přístupů k participaci. Naším poselstvím proto je, že u každého jednotlivého kurzu a výzkumného programu je třeba tyto rámcové podmínky pečlivě analyzovat, abychom k rozmanitým vlivům dokázali zaujmout nezávislý a kritický postoj. Tuto dynamickou interakci shrnujeme v následujícím diagramu.
(odkaz na Diagram 1: „trojúhelník“ výuky, výzkumu a praxe s důrazem na mocenské aspekty v O1)
Ve všech zemích účastnícím se projektu se hovoří o riziku, že se hodnota participace, která je projevem demokratického étosu, rozmělní do pouhých symbolických gest. To souvisí s trendem povrchně symbolické a populistické eroze demokracie samotné (Rosanvallon, 2011). Jedním z charakteristických znaků profesionální sociální práce je uznávání práv uživatelů služeb, kteří jsou považováni za plnohodnotné občany a nejsou pouhými účastníky konzultace, nýbrž mohou rozhodujícím způsobem promlouvat do rozhodování o svém životě.
Odkaz na Laik a/nebo odborník
V některých kulturních a národních kontextech se tato orientace projevuje v přístupech sociální pedagogiky. Ta si klade za cíl zapojovat lidi v každém věku do projektů celoživotního vzájemného učení, které participativně propojují neformální i formální zdroje znalostí a zkušeností (Köngeter & Schröer, 2013).
V profesionální sociální práci se participace odehrává v kontextu přiznaných rozdílů znalostí, moci a zdrojů. Klademe si spíše otázku, do jaké míry můžeme vyloučeným, marginalizovaným a bezmocným lidem pomáhat po právu využívat dostupné zdroje, aniž by se zároveň dostávali do závislosti na podpoře. Tento rozpor je nedílnou součástí veřejné objednávky od sociální práce, a proto může být řešen pouze reflexivně, konstruktivně a s ohledem na konkrétní situaci. Při řešení komplexních úkolů, jako je uvědomit si své vlastní předporozumění, vyrovnat se s historií a kontextem problematických sociálních podmínek, transparentně se zabývat mocenskými vztahy nebo prosazovat realistické možnosti změny, závisí smysluplný výkon participativní praxe v každém jejím kroku na existenci reflexivních kompetencí. Umožníme-li uživatelům služeb promluvit do našich odborných metod a strategií, může tak vzniknout reflexivní dialog, v němž mají uživatelé i „odborníci“ šanci kriticky zhodnotit rutinní copingové strategie a osvojit si nové dovednosti.
Odkaz na Boj profesionální sociální práce s komplexitou, rozpornými očekáváními a obviňováním
V této praktické příručce chápeme participaci a reflexivitu jako dvojčata, úzce propojené procesy, které je třeba se průběžně učit a rozvíjet je s relevantními partnery ve výuce, praxi a výzkumu sociální práce.