Kurikulum „Posilování participativní praxe v sociální práci“

Participace uživatelů služeb na hledání řešení není volitelná. Jde o základní podmínku odborné sociální práce.

Smysluplný mechanismus participace zohledňuje následující aspekty:

- uznání minulých zkušeností s úředníky a službami,

- uznání mocenských rozdílů, zákonných povinností, právních omezení,

- přijetí různých pohledů na „problémy“,

- zohlednění materiálních aspektů něčí potřeby,

- zohlednění emočních důsledků projevení potřeb.

Krumer-Nevo a Barak (2007, 37) ve svém výzkumu došli k závěru, že „když nás klienti žádají, abychom neoddělovali jejich emoční potřeby od potřeb konkrétních, materiálních, tak je to velmi důležité, tím více v době, kdy je praxe zabývající se ,do hloubky‘ pocity, emocemi a vztahy často opouštěna ve prospěch ,povrchní‘ manažerské agendy výsledků a odpovědnosti“...

Za jakým konkrétním účelem je třeba před intervencí a v jejím průběhu poslouchat a posilovat hlas uživatelů služeb?

Jsem připraven/a zabývat se protikladnými verzemi „potřeb“?

Uvědomuji si, co je v mojí odborné moci, a co je již za její hranicí?

Výzkumná zjištění (tamtéž, 38): jak překonat „perspektivu deficitu“

Za prvé po nás klienti požadují, abychom je slyšeli a viděli s ohledem nejen na jejich slabosti a „patologie“, ale i na jejich silné stránky a odhodlání.

Za druhé: odborníci jsou povinni znát skutečné životní podmínky chudoby a nedostatku opravdových příležitostí. Jsou povinni přijmout roli „prostředníka“, který o zkušenostech a důsledcích chudoby „vzdělává“ veřejnost. Předpokladem kooperativního přístupu je, že všechny rodiny mají vedle nedostatečných kompetencí i jisté kompetence dostatečné a že mají zkušenosti s řešením problémů (např. Berg a De Jong, 1996).

„Naše výsledky ukazují, že má-li sociální práce podporovat participaci a zapojení do aktivního občanství, musí dát najevo opravdovou úctu k uživatelům služeb tím, že vezme vážně jejich perspektivy, znalosti a zkušenosti se službami“ (Matthies, Närhi a Kokkonen, 2018, 15).

Podle jakých kritérií jsem zkonstruoval/a svoji verzi toho, „co je problém“?

Dovedu v tom, jak se klient pokusil řešit daný problém, spatřovat jeho sílu a kompetenci?

Zkontroloval/a jsem si právní podmínky „rámující“ setkání s uživatelem služeb?

Jak mu je sdělím?

Epistemická práva: „distribuce práv a povinností souvisejících s tím, co mohou participanti spolehlivě vědět, jak to vědí, zda mají právo to popisovat a jakým způsobem“ (Heritage a Raymond, 2005, 15).
Uživatel služeb má mít epistemickou autoritu („vlastnictví“) ke svým vnitřním myšlenkám a zkušenostem, jakož i ke znalosti své osobní životní historie, zatímco od pracovníků mj. v oborech zdravotnictví, psychologie a sociální práce jsou očekávány znalosti založené na jejich formálním vzdělání v těchto oborech lidského poznání.

Všechny výzkumy naznačují ústřední roli intervence v rámci důvěrného vztahu, ačkoliv je zde třeba rozlišovat mezi „osobním přátelstvím“ a přátelstvím „profesionálním“ (např. Ribner a Knei-Paz, 2002; Saar-Heiman, Lavie-Ajayi a Krumer-Nevo, 2017).

Jaké jsou rozdíly mezi tím, jak problém „rámuji“ já a jak uživatel služeb? Jak se s případnými odchylkami vyrovnávám?

Za jakých okolností se odkazuji na svoji odbornou kvalifikaci?

Co mi umožňuje pociťovat a projevovat soucit s uživatelem služeb?

Jak jsem připraven/a pracovat s pocity odmítnutí, odporu, nepřátelství?

Výsledky jsou v participativních přístupech do značné míry nepředvídatelné.

K domluveným nebo smluvním závazkům musí proto patřit i to, co lze v průběhu spolupráce získat a jaké jsou cíle formulované oběma stranami. “Intervence nastává jako kompromis mezi odborníkem a rodinou, a to v prostředí úcty a kulturního zájmu” (Sousa a Costa, 2010, 444).

Nicméně uživatelé služeb mohou oprávněně očekávat hmatatelné výsledky s ohledem na své hmotné a emoční potřeby a s ohledem na možné změny v tom, jak k nim přistupujeme v rámci organizace i širších sociálních politik.

Cílem participativních přístupů je proměnit sociální občanství v žitou, ztělesněnou zkušenost účastníků (Huber et al., 2019).

Co by bylo pro mě nejlepším možným výsledkem intervence?

V čem se liší moje pojetí „ideálního řešení“ od pojetí uživatelů?

Vyvolává ve mně to, jak prožívám daný „případ“, otázky na vhodnost stávajících způsobů poskytování služeb nebo sociálních politik?