Praktická příručka INORP
4. Participace a reflexivita – úvahy pro přípravu cvičení
Než vyložíme strukturované cvičení pro přípravu participativní spolupráce uvedeme některé motivující myšlenky a témata vzešlé z naší tříleté diskuze.
Náš počáteční přehled literatury (Blomberg et al., 2022) a následné diskuze s projektovými partnery ukázaly, že participace představuje fluidní a silně situovanou formu praxe. Není to jen prostý žebřík, po kterém jako občané nebo praktici můžeme šplhat (Arnstein 1969), i když ten nám pomůže rozlišovat různé úrovně participace, ale podobá se spíše spirále nebo víceúrovňovému poli.
S ohledem na svoji praxi si uvědomujeme, že účastníci do kooperativních aktivit vnášejí nejrůznější perspektivy a postoje, vycházející z jejich rozdílných životních a odborných zkušeností. Z této rozmanitosti motivací, aspirací a stylů učení vzniká pro kooperativní učení bohaté, ale také náročné prostředí. Každý účastník si jednak odnáší svoje vlastní poznatky, jednak z praktických aktivit vznikají také sdílené postřehy. K tomu je ale zapotřebí zapojovat individuální i kolektivní reflexivitu a průběžně si ujasňovat, co se děje.
Naše poznatky můžeme shrnout do následujících bodů:
Jak chápeme a uplatňujeme reflexivitu
V praxi i ve výuce existují různá pojetí reflexivity, odlišující se v závislosti na kontextu a perspektivě (D’Cruz et al., 2007; Fook et al., 2006). V projektu jsme měli možnost se těmito pojetími zabývat a podívat se na jejich použití v praxi sociální práce.
Díky kvalitativní analýze různých nadnárodních případových studií jsme reflexivitu v sociální práci začali spojovat s praxí demokratické participace; tyto pojmy se podle nás navzájem doplňují. Jejich spojení nám umožňuje lépe porozumět (inter)personální i strukturální dimenzi praxe sociální práce a přijít s inkluzivnějším a udržitelnějším přístupem, který si váží hlasů a zkušeností uživatelů služeb.
| Reflexivita není jen osobní a pedagogický proces profesionalizace. Patří k ní rovněž organizační, veřejně-politické a společensko-politické okolnosti, ve kterých odborníci působí a ve kterých se od uživatelů služeb „participace“ očekává (Garett, 2019). Do našeho konceptu reflexivity proto zahrnujeme dimenzi osobní, interpersonální a společensko-strukturní (viz Van Beveren et al., 2018). | |
 |
Na osobní rovině znamená reflexivita to, že kriticky zkoumáme vlastní odborná východiska, proces konstrukce odborného vědění a to, jak v něm funguje moc (D’Cruz et al., 2007; Taylor & White, 2001). |
 |
Na interpersonální rovině znamená reflexivita to, že v dialogu s klienty konstruujeme poznatky o jejich osobě a zkušenostech (Parton & O’Byrne, 2006). |
 |
A konečně na úrovni společenské struktury znamená reflexivita to, že osobní a interpersonální úvahy o odborné praxi propojujeme s více strukturálními a politickými analýzami vzniku sociálních problémů. To nám umožňuje vnímat tyto problémy v příslušném historickém, společensko-politickém a socioekonomickém kontextu. Při tom bychom se měli řídit závazkem k proměně společnosti (Bay & MacFarlane, 2011; Brookfield, 2009; Fook, 2016; Van Beveren et al., 2022). |
| Reflexivita má rovněž aspekt sebereflexe s ohledem na vlastní identitu, roli, osobní postoje, dispozice a zkušenosti se situacemi a vztahy ovlivňujícími naše rozhodování a chování vůči druhým. | |
Nejprve jsme si uvědomili, jak naše myšlení ovlivnily jednotlivé historické a socioekonomické prvky našeho národního prostředí. Zjistili jsme, že své prostředí někdy bereme jako samozřejmost, a tak zapomínáme uvažovat o rozdílech, které mezi námi jsou (viz Výstup 1). Proto navrhujeme, aby se prvním krokem v reflexivní kooperaci stala reflexe VLASTNÍ POZICE.
Tato reflexe nás vede ke zvažování KONTEXTU, ve kterém se lidé setkávají s nerovností. Patří k ní zkoumání historie, zvyklostí, diskurzů a řešení utvářejících problematické sociální situace. Dává nám také důležité postřehy o tom, jak je participace a reflexivita ve výuce sociální práce chápána v různých evropských zemích.
Díky reflexi vlastní pozice v prostředí, ve kterém pracujeme, jsme identifikovali pětici ústředních témat – nezbytných orientačních bodů pro praxi sociální práce. U každého tématu nabízíme otázky k reflexi a odkazy na případové studie, které ilustrují a osvětlují danou problematiku:
1) Reflexivní profesionalizace je charakteristický znak odborné praxe, který nám pomáhá se kriticky a produktivně vyrovnávat s rozpory, napětími a výzvami objevujícími se v participativní zdravotní a sociální péči. Praktikům umožňuje reflektovat vlastní předpoklady a předpojatosti a všímat si mocenských nerovností a konfliktů, které mohou v prostředí kooperace vznikat.
 |
Setkali jste se s pojmy participace a reflexivity během své profesní přípravy, případně v jakém kontextu? Co pro vás tyto pojmy znamenají, jaký mají význam ve vašem osobním životě a odborné praxi? |
Odkazy na případové studie a otázky: Jak se projektoví partneři postavili k výzvě vychovávat ze studentů zdravotnictví a sociální péče reflexivní odborníky, kteří do svojí reflexivity zahrnují i závazek vůči uživatelům služeb jako občanům.
2) Význam historického povědomí v utváření dřívější i současné profesní identity a úkolů sociálního pracovníka: V různých historických obdobích byla sociální práce považována za „nástroj“ k dosahování konkrétních výsledků. Profesionál si musí být tohoto tlaku vědom a zaujmout k němu postoj, mj. aby pochopil, proč se někteří uživatelé služeb zdráhají se sociálními pracovníky spolupracovat.
 |
Jak chápete profesní identitu, která je se sociálními pracovníky obecně spojována? Jak vy konkrétně chápete svoji vlastní odbornou úlohu a profesní identitu? V čem cítíte svůj úkol při řešení nerovnosti ve společnosti? Od které instituce nebo autority tento úkol pochází? Jaké máte s plněním svého úkolu zkušenosti? |
3) Potřeba zabývat se hodnotovými orientacemi odborné praxe: Každá odborná společnost má svůj etický kodex, ale v něm ustanovené zásady a kritéria musí její člen v neustálém reflexivním procesu vztahovat k praxi. Ve formách participativní praxe často vyplouvají na povrch rozpory mezi jednotlivými normativními principy.
 |
K jakým etickým zásadám se jako odborníci hlásíte? Jak tyto ovlivňují vaše chápání znevýhodněných skupin a interakci s nimi? V jakých situacích jste nuceni základní zásady pozměnit, když mají uživatelé služby hodnoty odlišné? |
4) Potřeba reflektovat to, jak odborníci konstruují problémy a interpretují hlasy a žité zkušenosti uživatelů služeb: Odborná praxe sice nemusí nutně uspokojovat přání uživatelů služeb, ale to, jak uživatelé artikulují svoje potřeby, může vést ke zpochybnění našich odborných předpokladů.
 |
Jmenujte několik hlavních vysvětlení sociálních problémů, kterými jsou vaše odborné přístupy ovlivněny. Jsou tyto předpoklady založeny na vědeckém vysvětlení, nebo na „běžné praxi“ sdílené i dalšími odborníky? Jakou hodnotu přikládáte tomu, jak situaci vysvětlují sami uživatelé služeb? |
5) potřeba vytvářet prostor pro rozpory, rizika a chyby v odborné praxi: Navzdory všeobecnému důrazu na „snižování rizik“ u poskytovatelů služeb se může otevřená reflexe rozporů a chyb stát významným příspěvkem k učení a potvrzení profesní autonomie. Chybování je nedílnou součástí všech participativních přístupů a je důležité k němu přistupovat otevřeně a pozitivně. Takový přístup otevírá sociálním pracovníkům možnost lépe porozumět komplexním aspektům sociální a zdravotní problematiky, budovat důvěru s uživateli služeb a pěstovat si pohotovější a účinnější postoj k praxi.
 |
Jak se vy osobně vyrovnáváte s riziky a chybami ve vaší práci? Jak se s riziky vyrovnává vaše organizace? Můžete se v případě chyby spolehnout na podporu kolegů z oboru? Jak podle vašich zkušeností reagují na uznání chyby uživatelé služeb? |